Přesun na obsah

Restituce, restituce...

13. 5. 2013

V souvislosti s uskutečňováním církevních restitucí podle zák. 428/2012Sb o majetkovém narovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se v médiích stále intenzivně diskutuje a v minulosti se i během řady let přípravy o nich mnoho hovořilo.

Zajímavé jsou dnešní kritiky zvláště komunistů, kteří vlastně ukradení majetku původním vlastníkům způsobili a pošlapávali tak lidská práva. A dnes bezostyšně dští síru na ty, kteří poukazují na jejich kriminální praktiky, a označují své kritiky za tuneláře (například soudruh Dolejš). Chtěli by dělat referendum o tom, jestli budeme uznávat Chartu lidských práv, tedy individuální právo na vlastnictví. Pan Tejc by zase chtěl udělat z restitucí proticírkevní propagandu. Svými vyslovovanými názory ukazují, kam to „povedou“, jestli jim voliči otevřou dveře k vládě spolu se sociálními demokraty.

O paní Procházkové a jí podobných a o jejich krocích proti restitucím raději pomlčím. O podání sociálních demokratů a „véčkařů“ v této věci rozhodne jistě brzy Ústavní soud.

V oblasti vlastnického práva je zajímavý nález Ústavního soudu zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22.4.2013, v němž se tento soud vyslovil k otázce, zda na základě známého diskutovaného vládního nařízení 55/1954Sb. může dojít k vyvlastnění. Tato otázka byla důležitá při podání Metropolitní kapituly sv. Víta, Václava, Vojtěcha, která v roce 1994 požádala o soudní určení vlastnictví k některým objektům v areálu Pražského hradu, včetně katedrály. Když nižší soudy určily za vlastníka katolickou církev, Pražský hrad podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který prostřednictvím svého soudce JUDr. Ištvánka (dříve komunistického soudce) nařídil nižším instancím, aby své rozhodnutí „přezkoumaly“. Ty pod jeho tlakem své rozhodnutí musely změnit. NS svůj nález, kterým přiřknul katedrálu státu, založil právě na vládním nařízení 55/1954Sb a konstatoval, že na jeho základě byl tento majetek zestátněn. Konstatuje: „názor odvolacího soudu, dle nějž je ustanovení § 1 nařízení jen politickou, ideologickou proklamací bez právního obsahu, nemůže obstát proti konkrétnímu účinku, jejž vládní nařízení vyvolalo. Záměr normy, a to ve vztahu k objektům, nezpochybnitelně napříště náležejícím (§ 1) lidu, kteréžto pojmy “náležet lidu“ jsou tehdejší i současnou demokratickou optikou nazírání vyložitelné leda co by státní vlastnictví.“ A tak se katedrála a ostatní uvedené nemovitosti „dostaly“ do vlastnictví státu.

Posledním výše citovaným nálezem se ÚS poprvé vyjadřuje ve věci samé k účinnosti vládního nařízení 55/1954Sb a v bodě 30 „konstatuje, že vládní nařízení č. 54/1955 Sb. nemohlo být platným právním titulem pro převod předmětných nemovitostí v areálu Pražského hradu na stát, neboť ten v něm neprojevil svou vůli k převzetí předmětných nemovitostí jednoznačným, seznatelným a dostatečně určitým způsobem. Převzetí věci za takových okolností a s odkazem na takový „právní titul“ nelze chápat jinak než jako svévolný zásah do vlastnického práva stěžovatelů, jenž je zcela neslučitelný s byť i jen základními atributy právního státu.“

A v čl. 33. nález pokračuje: „Ústavní soud tedy shrnuje, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. nelze ve vztahu k předmětným nemovitostem pro jeho neurčitost považovat za platný titul pro přechod vlastnictví na stát. Akt státu spočívající v převzetí vlastnictví k těmto nemovitostem byl tak zcela svévolným zásahem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody.“

Ústavní soud tak de facto potvrdil, že vlastníkem katedrály je i nadále církev. Žádný jiný právní akt ji na stát nemohl převést. A proto i zmínka v restitučním zákoně 428/2012 Sb., že katedrála (ne ostatní nemovitosti?) je výjimkou a že o ni církev nemůže žádat, je potvrzením výše uvedeného bezpráví bez jakéhokoliv právního podkladu.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka