Přesun na obsah

Význam cyrilometodějské misie na Velkou Moravu pro další utváření středoevropské duchovní a kulturní

23. 8. 2013

Význam cyrilometodějské misie na Velkou Moravu pro další utváření středoevropské duchovní a kulturní identity

kardinál Miloslav Vlk 20. srpna 2013 na Letní škole slovanských studií

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Ve svém projevu se nebudu zabývat především a pouze historickými daty, ale spíše reflexí nad těmito historickými událostmi. Historická data jsou – zvláště při letošním jubileu – dostatečně známá, nebo si je lze snadno najít na Wikipedii či jinde, nebo vyhledat bohatou literaturu k těmto výročím.

Mohlo by se zdát, že mluvit k danému tématu v jubilejním cyrilometodějském roce, je trochu inflační, protože bylo při slavení výročí příchodu soluňských bratří mnohokrát předkládáno, ať už v kázáních, meditacích, v přednáškách, v radiu, v televizi, ve filmech na DVD a jiných mediálních prostředcích. Velký je i seznam knih starších i zcela nových, a to nejen popularizačních, ale i badatelských a objevitelských.

Přesto i na základě své vlastní zkušenosti cítím, že jsem se v minulosti setkával v oblasti náboženské spíše s tradováním často holého faktu o činnosti věrozvěstů. Někdy chybělo více zapojení do širšího kontextu složité duchovně kulturní a politické reality 9. století. Mé slovo nebude badatelsky objevitelské, na to nemám odbornost ani čas. Chci se pokusit reflektovat známá fakta v širším dobovém kontextu.

Pro evropskou kulturní identitu bylo důležitou událostí rozhodnutí římského císaře Konstantina Velikého v r. 313, dát církvi svobodu a učinit ji státním náboženstvím (tzv. Edikt milánský). Toto spojenectví předznamenalo určitou podobu středoevropské duchovní a kulturní identity na celá staletí. Po pádu Západořímské říše v r. 495 se politická moc v podstatě přesunula na východ, do Cařihradu jako císařství. Po církevní stránce byl reprezentantem tamní patriarchát jako představený východního křesťanství. V Evropě zůstalo papežství, které se zatím bez opření o silnou politickou moc stávalo jistým způsobem pokračovatelem dosavadní kulturní a duchovní identity evropského prostoru. V posledních staletích dějin říše římské slábla také její vojenská moc, “limes romana” byla napadána různými národy (stěhování národů), ale i v západní Evropě sílícími franskými kmeny, které se však dlouho nezmohly na vybudování politické moci, jež by nějak vážně ohrožovala říši římskou.

Těchto vlivů zůstala více méně ušetřena “ostrovní část” Evropy, proto se na ní rozvíjelo a upevňovalo křesťanství a bylo zde vybudováno důležité centrum kultury. Odtud pak později začali postupně na pevninu proudit misionáři, aby pokračovali v duchovní obnově Evropy (iroskotští mniši). Ti se později, někdy počátkem 9. stol. dostali i do našeho prostoru.

S úpadkem římské moci začala sílit moc germánských Franků. Ale neustálé dělení moci, bratrovražedné boje, brzdily rychlé vybudování silné politické formace. Zatím se pomalu sbližovali s papežstvím.

Po dvou staletích přišel zásadní okamžik: vrchol tohoto postupného vývoje nastal v roce 800, kdy papež Lev III. využil politické krize v byzantské říši a korunoval Pipinova syna Karla Velikého římským císařem. Papež ho jmenoval ochráncem křesťanstva v Evropě. To byl pro další vývoj nesmírně závažný čin – určitá obnova, pokračování říše římské s dopadem i na naše území. Karel byl důležitým představitelem tohoto vývoje. Jeho spojení s církví dalo tomuto vývoji velmi silný akcent a vytvořilo základ duchovně kulturní atmosféry celého středověku. V plné šíři se stal dědicem Konstantinova modelu spojení státní moci a duchovní sféry. Šířil křesťanství v Evropě, byl s papežovým požehnáním budovatelem církevní struktury, zakládal biskupství, kláštery a ovlivňoval i vnitřní duchovní život církve. V roce 812 uznal i Cařihrad toto postavení Karla Velikého.

Kulturní rozmach říše je známý jako karolínská renesance: zhotovovaly se, upravovaly a opisovaly texty pro duchovní, zvláště liturgický život. Bylo tu silné navázání na římskou kulturu: opisovala se literární i filosofická díla. Nebyl tu problém jazykový, protože v kulturním životě té doby se užívalo latiny, v církvi samozřejmě. Používala se i abeceda římské doby. Ta v běžné praxi převážně užívala kapitálních forem, byla proto pro snazší běžné používání vytvořena minuskula.

Když v době osvícenské Evropa znovuobjevovala římskou kulturu, dálo se to právě především přes rukopisy doby Karlovy, které byly pokládány za římské originály, lidé přijímali i písmo, o kterém si mysleli, že je to písmo římské. A tak přes tyto osvícenské snahy novověk přijal karolínskou miniskulu jako římské písmo a jím píšeme dodnes.

Křesťanství, křesťanská kultura, byla tehdy vedle papežství reprezentovaná po všech stránkách silnou karlovskou říší, která také představovala v Evropě na počátku středověku důležitou misijní instituci a němečtí biskupové pokládali většinu Evropy za svá misijní území. Proto se také oněch záhadných 14 českých lechů obrátilo o křest do německého Řezna.

Na kulturně-politickém pozadí těchto skutečností je třeba posuzovat Rostislavovo odvážné rozhodnutí obrátit se o misionáře nikoli do Cách, ale do Cařihradu, který byl po pádu říše římské dlouho i pro Evropu universální politickou mocí. Ale v této nové situaci v Evropě byl jistě chápán jako silný politický konkurent karlovskému postavení evropského centra moci nejen politické, ale i duchovní.

Oblast Velké Moravy, významné politické uskupení ve střední Evropě, byla na počátku 9. století evangelizována iroskotskými mnichy, stejně jako předtím některé další části duchovně zaostalé Evropy. Vedle nich i u nás působili misionáři z německých diecézí karlovského imperia. Zatímco irští misionáři neměli žádné politické ambice, s německou misijí byl přirozeně spojován i určitý politický vliv. Je však nutné vzít v úvahu, že tím, že papež ustanovil Karla Velikého ochráncem křesťanství v Evropě, byl postoj německých misionářů - řekli bychom - nehistoricky, ale moderním slovem, kanonický. O účinnosti irské evangelizace mnoho nevíme, i když architektonické pozůstatky svědčí o rozsáhlé činnosti.

V celém tomto kulturním a duchovně-politickém kontextu je nutné snažit se pochopit odvážné rozhodnutí velkomoravského knížete Rostislava, obrátit se s prosbou o misionáře do Cařihradu. Zde je vhodné malé upozornění: neobrátil se na církevní autoritu, na patriarchu, ale na světskou autoritu, na císaře, což je výmluvné znamení o vztahu světské a duchovní sféry té doby.

V minulosti byl často v traktování cyrilometodějské misie brán v úvahu především ten závažný motiv, aby lid misionářům rozumněl, což asi byl velmi důležitý důvod pozvání. Že se Rostislav neobrátil o misionáře do Říma, vychází zřejmě z toho, že evangelizaci v Evropě pro Řím stejně reprezentovala karlovská říše, její císař a němečtí biskupové.

Cařihradský císař Michael III. si byl zcela určitě jasně vědom celé kulturně politické závažnosti Rostislavovy žádosti. Rozhodnutí této žádosti vyhovět a výběr misionářů ukazují velkou váhu, kterou císař této žádosti přikládal. Vybral osoby, které pro jeho říši byly velmi důležité, a on je dal k dispozici - Konstantina a Metoděje, rodné bratry ze Soluně - nejschopnější a nejvzdělanější osoby jeho říše v té době, kteří před tím úspěšně splnili jiná důležitá církevně-politická císařova poslání (třeba nábožensko-politická mise k Chazarům na Krymu, nalezení ostatků třetího papeže sv. Klimenta a řada dalších).

Jejich vzdělání i schopnosti potvrzuje i koncepce přípravy, kterou pro toto nové poslání zvolili: vedle několika jiných jazyků ovládali i slovanský jazyk, kterým tehdy mluvili v Makedonii usedlé slovanské kmeny. Ačkoliv soluňští bratři měli původně v úmyslu po všem svém dosavadním veřejném angažování odejít zpět do klášterního ticha, přijali toto velké poslání, které mohli dobře splnit jedině oni. Bylo to prozřetelnostní rozhodnutí. Rostislav žádal císaře o vyslání biskupa, aby měl silnou pozici v evropské situaci a mohl budovat samostatnou církvení provincii, ale císař Michael si byl zřejmě dobře vědom křehké církevně-politické situace v Evropě, a nehodlal v tom Rostislavovi vyhovět, aby neprovokoval Řím ani Karlovce.

Na Moravu se proto vydali svatí Konstantin a Metoděj s nejnižším hierarchickým stupněm, Konstantin jako kněz a Metoděj “pouze” jako jáhen. Oba měli na zřeteli evangelizaci a chápali své poslání jako trvalý, dlouhodobý úkol, ne pouze jako nějakou krátkodobou misii a budování nějakých struktur. I oni si byli jistě vědomi závažnosti a citlivosti celé kulturně politické situace, do které jsou posláni. Z tohoto jasného chápání celkové situace vyrůstala koncepce jejich misie: i proto viděli jako nutnost vytvořit pro staroslověnský jazyk vlastní abecedu, aby bylo možno do tohoto jazyka přeložit bibli a liturgické knihy a vůbec široce rozvíjet kulturu v sousedství říše, která byla evropským centrem s vysokou kulturou života společnosti.

Nepřišli jen pro ty, kteří chtěli přijmout víru, ale mysleli i na společnost “okolo kostela a sakristie”. Domnívám se, že poznání duchovně kulturní situace v karlovské říši jim mohlo přinášet určité impulsy. Jistě si byli vědomi, že Cařihrad uznal už v r. 812 Karla Velikého jako císaře a důležitou církevní autoritu. Připravili proto i různé právní texty užívané v Cařihradu, nomokánon, aby bylo možno uspořádat společnost na vysoké úrovni podle zkušeností z Cařihradu. Byly to jistě i jejich vlastní bohaté zkušenosti z této oblasti. Jejich zákonodárné dílo přispělo ke konstituování, k upevnění struktury Velkomoravského státu a mohlo být na této rovině “partnerem” pro ostatní státy střední Evropy. Oni chápali víru, spiritualitu jako něco, co slouží také společnosti. Tyto skutečnosti prozrazují, že mysleli na založení nové pevné duchovní báze pro slovanské národy ve střední Evropě. Intriky, konkurenční a mocenské myšlení však zabrzdilo široké rozvinutí a využití této slovanské misie.

V minulosti se historické poslání těchto věrozvěstů chápalo leckdy spíše úzce nábožensky - hlásání evangelia srozumitelným slovanským jazykem.

Cyril a Metoděj však přinesli duchovní vizi, která v té době byla, ve srovnání se západním latinským křesťanstvím na vysoké kulturní úrovni, přesto úžasně “moderní”. Písmo a liturgie v mateřském jazyce – to nikde v západní církvi v takové šíři neexistovalo a uskutečnilo se pak v takovém rozměru vlastně až za 1100 let na II. vatikánském koncilu.

Úžasně moderní bylo, že přeložili bibli do mateřského jazyka. Západní evropské státy měly překlady do svého mateřského jazyka, přes svou vysokou kulturu, až daleko, daleko později! A především mateřský jazyk do liturgie! Tím udělali naší svatí věrozvěstové mimořádný skok kupředu. A papežové ho schválili. Dosud byly jen 3 oficiální liturgické jazyky: hebrejština, řečtina a latina a nyní se k nim připojil jako první v dějinách další národní jazyk - staroslověnština. Naši věrozvěstové spojovali společenskou a duchovní sféru, ale nezaváděli “svrchovanost” žádné strany.

Duchovní rozměr této jejich vize evangelizace v tehdejší době, v tomto prostoru střední Evropy, v jejím kulturně duchovním a politickém kontextu, ukazuje všestrannou velikost a časovou přesažnost těchto našich dvou “věrozvěstů”. Myslím, že jsme si dosud ne dostatečně byli vědomi těchto skutečností v tehdejším celkovém kontextu.

Svatí Cyril a Metoděj pracovali podle své koncepce v naznačeném směru. Zároveň také velmi moudře a perspektivně vychovávali velkou skupinu žáků v tomto duchu při stálých útocích německých franských kněží. Jejich veliký odpor a silné intriky proti slovanské evangelizaci nejsou jen projevem obavy ze silné konkurence, velkých úspěchů této misie a ze ztráty vlivu ve značné části Evropy, ale velkou známkou značného nepochopení této nové, tak progresivní vize evangelizace a nepochopení nového vztahu mezi sférou duchovní a společenskou. Mohou tady být trochu omluvou dosavadní běžné zvyklosti té doby (vycházelo se z latinských textů bible, bohoslužba byla latinská) i ta skutečnost, že latinští kněží měli za sebou také právo své říše. Karel Veliký byl před tím jmenován ochráncem křesťanstva a Evropa byla vlastně jeho teritoriem evangelizace.

Soluňští bratři však neměli další kněze jako spolupracovníky. Konstantin tu byl jako kněz sám. Tato skutečnost celou misiji znesnadňovala a oslabovala. Proto bratři uvažovali o tom, že je nutné získat pro své žáky kněžská svěcení, protože sami je vysvětit nemohli. Tak měla vzniknout první generace slovanského kněžstva.

Byli si i trochu vědomi intrik, které proti nim latinští kněží za jejich zády v Římě dělali. Svatí Cyril a Metoděj se tedy kolem r. 867 vypravili “na jih”, ještě nerozhodnuti, zda půjdou do Cařihradu či do Říma. V Benátkách měl Konstantin první velkou vítěznou disputu o slovanské bohoslužbě. Mezitím se dověděli o velké politicko-náboženské krizi v Cařihradě: císař Michael byl zavražděn a patriarcha Fotios sesazen ze stolce patriarchy. Kromě toho je tu zastihlo pozvání papeže k návštěvě Říma, aby vydali počet ze své velké evangelizační činnosti, jistě ne bez postranních žalob latinských kněží. V Římě proti nim byla používána obvinění z “bludů” patriarchy Fotia, z jeho nového učení o Duchu sv. (které prý údajně Cyril a Metoděj na Moravě hlásali) a které pak v budoucnosti skutečně vedly k rozštěpení mezi východní a západní církví.

Skutečnost, že se oba bratři v pokoře a lásce odebrali do Říma k papeži, je v tomto kontextu závažným krokem k budování mostů mezi Východem a Západem právě v době, kdy začala pomalu klíčit roztržka mezi Cařihradem a Římem. Cyrilometodějské dílo a naše země se tady měly stát mostem. Oba bratři nebyli papežem “citováni” k soudu, ale papež Mikuláš I. chtěl zřejmě sám slyšet o jejich velkém díle. Jejich hluboké duchovní zakotvení ve slově Božím i ve smýšlení jednoty byly předpokladem závažného dopadu jejich misije nejen pro střední Evropu.

Mezitím v Římě zemřel i papež Mikuláš I. Jednání se pak uskutečnilo s novým papežem Hadriánem II., kterému bratři představili svou evangelizaci. Papež pak schválil misijní dílo obou bratří. Konstantin opět skvěle obhájil slovanský liturgický jazyk. Papež schválil novou slovanskou bohoslužbu, položil liturgické knihy na oltář v chrámu Santa Maria Maggiore. Zároveň byli vysvěceni noví kněží. Ale Metodějův bratr, který v Římě vstoupil do kláštera, zde brzy zemřel. Po dohadech, kde by měl být pohřben, mu byl, na rozkaz papeže, vystrojen pohřeb, jaký mívali sami papežové.

Bulou “Gloria in excelsis Deo” byla i písemně potvrzena slovanská bohoslužba. Metoděj byl jmenován arcibiskupem. Bylo to naprosté vítězství díla slovanských bratří.

Doma zatím zuřily bratrovražedné boje. Němečtí kněží v čele s Wichingem usilovali zabrzdit dobře nastartovaný rozvoj misie. Rostislav svržen, umírá. Kníže Svatopluk se postavil za německé kněze. Arcibiskup Metoděj byl ještě na cestě při návratu zatčen, německými biskupy odsouzen a dva a půl roku vězněn v Ellwangen. Teprve na zásah papeže Jana VIII. byl Metoděj roku 873 propuštěn. Ve velkém napětí se dlouho vyjednávalo. V roce 880 papežskou bulou Industriae tuae Metoděj potvrzen arcibiskupem, slovanská bohoslužba opět uznána a poměry se kompromisem poněkud uklidnily.

Je až nepředstavitelné, jaké osudy provázely tyto tak slibné počátky slovanské bohoslužby. V minulosti se o všech těchto peripetiích tolik nemluvilo, protože je ostudné, kolik škody napáchaly nesmyslné spory mezi dvěma stranami téže církve, motivované argumenty, které se nám dnes mohou zdát málo pochopitelné!

Cařihrad byl v té době ve velké krizi. Ani nemohl stát se svými politickými zájmy za dílem našich věrozvěstů a zřejmě neměl ani politickou sílu, ani úmysl vytvářet si předpolí svých vlivů a posilovat svou pozici v dalších přicházejících sporech. Pouze síla nových myšlenek a duchovní koncepce však nedokázaly vytvořit z Velké Moravy v tehdejší Panonii novou duchovní skutečnost v Evropě, která by vytvářela silnou duchovní a kulturní pluralitu.

Ještě někdy v roce 883 se v těchto všech sporech stala závažná událost: na Moravě byl Metodějem pokřtěn český kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila. Byl to vlastně poslední velký čin Metodějův pro naše země ve střední Evropě a znamenal aspoň zpočátku založení určité nezávislosti naší země. Ta skutečnost, že Bořivoj a Ludmila přijali křest od sv. Metoděje, přineslo v určitém smyslu duchovní a politickou nezávislost na Západu. S Bořivojem a Ludmilou přišli do Čech patrně i nějací žáci Metodějovi. Ale východní spiritualita a staroslověnská bohoslužba se v Čechách nerozvinuly, jen velmi skrovně se udržely nějaký čas (Sázava). Snahy obnovit toto dědictví v době Karla IV., byla jen malou reminiscencí na tuto velkou dobu (Emauzští benediktini). Velehradské unionistické sjezdy ve 20. st. se rozvinuly spíše pod vlivem panslavistických idejí 19. stol.

Po smrti Metodějově zůstali slovanští kněží a jejich žáci bez jakékoliv opory. Postupně byli vyhnáni do Bulharska. Co ze slovanské misie zůstalo po jejich vyhnání, je těžké zjistit. Rozhodně zůstala kultura, abeceda, právní zvyklosti apod. Prostor Velké Moravy a Panonie však ovládli němečtí misionáři se svými odlišnými přístupy a vizemi jako svou misijní oblast.

Pokud bychom chtěli srovnávat či hodnotit ty dva “projekty” evangelizace, můžeme to udělat na třech rovinách: na rovině kulturní, duchovní a politické, ale při rozlišení dvou odlišných vizí a chápání těchto třech oblastí života, na Východě a na Západě, vycházející z dlouhých odlišných tradic v těchto oblastech.

Při srovnání cyrilometodějské misie s evangelizací německých kněží karlovské říše, která měla po stránce politické i duchovně-kulturní obrovskou úroveň, vyrostlou z římské tradice, bude nejzřetelnější odlišnost na rovině duchovní. Lze to však nazvat kulturou elit, protože hlásání evangelia v cizím jazyce, případně s překladem, nebylo tak bezprostřední, od srdce k srdci: hlásání evangelia v rodném jazyce, kde hlásanému rozuměli všichni a hlásané slovo je spojovalo bezprostředně do jednoho společenství a vytvářelo církev. Bylo možné vést dialog. Skoro bych srovnal tyto dvě vize evangelizace s obdobou církevní skutečnosti po II. vatikánském koncilu. Také tehdy tu byly dva proudy chápání: jeden otevřený, volný, svobodnější, který vytvářel blízké společenství. A druhý proud (fundamentalistický) trval na liteře, svazoval, neměl rád oltáře čelem k lidu, tzn. otevřenost, chtěl udržet latinu.

V tom vidím - i když přes propast času - paralelu s tehdejší situací. Kdyby se byla cyrilometodějská evangelizace udržela, mohla tu vzniknout na evropském slovanském základě, se slovanskou duší, zajímavá duchovní formace. Myslím, že něco z toho převzal od své babičky Ludmily její vnuk sv. Václav. Pochopil a uskutečňoval zřejmě tuto tradici ve vztahu k chudým, otrokům. Byl však nepochopen.

Duchovní a kulturní přínos cyrilometodějské misie přesto znamenal, že se naši předkové stávali po této stránce privilegovaným národem. Její působení rozhodně ovlivnilo zvláště slovanské národy. Její dědictví se plněji rozvinulo na Balkáně, kam se Metodějovi žáci uchýlili. Balkán stál poněkud stranou evropského zápasení a v určitém smyslu tíhl spíše na Východ.

I když měla cyrilometodějská mise u nás takový “osud”, přestože se nemohla stát v široké míře velkou pluralitní skutečností ve střední Evropě v počínajícím středověku, nezůstala bez silného vlivu na naši kulturu, protože vstoupila do jejích kořenů. A nás zařadila mezi kulturní národy Evropy. Zanechala stopu i na naší politické scéně. Měla bezesporu dopad na duchovně kulturní rozvoj slovanských národů. Sám papež Jan Pavel II. jednou řekl jako Polák: naše víra vyrostla z vašich světců a velkých osob. Myslel na sv. Vojtěcha a například na Doubravku.

Domnívám se, že máme ještě určité dluhy pro hlubší pochopení období této naší velké cyrilometodějské tradice.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka