Přesun na obsah

Komentář k diskusi o vztahu státu a církví na Radiofóru 8. 2. 07

12. 2. 2007

Komentář k diskusi o vztahu státu a církví odvysílané v rámci Radiofora, Radiožurnál dne 8.2.07 v 18,20 hod.

Úvahy o tom, „jak se mohou u nás vyvíjet vztahy mezi státem a církvemi“, musí navazovat na pravdivá fakta o dosavadním vývoji a nikoliv na - dovolím si říci – určité „pohádky“, které v Radioforu bohužel zazněly. Nechci tu vyvracet všechny nepravdy, které tam například vyprávěla dr. Jana Řepová, bývalá ředitelka odboru církví Ministerstva kultury ČR. Několikrát jsem to udělal už v minulosti veřejně v tisku, když ještě byla ve funkci. Česká biskupská konference uveřejnila v r. 2001 velmi stručný a dokladovaný přehled o desetiletém vývoji těchto vztahů v letech 1990 – 2000. Není jistě třeba chodit do prehistorie, ale znát alespoň vývoj posledních pěti let. Některé nepravdy však zde musí být uvedeny na správnou míru. Pan moderátor byl bohužel v těžké situaci, poněvadž mnohé informace o dosavadním vývoji neznal.

Ministerstvo kultury pod vedením ministra Pavla Dostála a za doby paní doktorky Jany Řepové zatížilo vztahy mezi státem a církvemi řadou chyb, které způsobily velkou nedůvěru církví, a bohužel některé zůstávají dodnes. Aby se mohlo jít dál, je nutné tyto věci nezametat pod koberec, mlčet o nich a o minulém stavu vyprávět nepravdy. Je nutné napřed věci odstranit.

Ministerstvo kultury začalo koncem 90. let v nové sociálně-demokratické vládě Miloše Zemana uvažovat o urovnání vztahů mezi církvemi a státem. Nejdříve začalo zvažovat novelizaci Zákona o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností č. 308/1991 Sb, který byl velkorysý a církvím zcela vyhovoval. Měl snad jedinou skvrnu, že pro vznik nových církví a náboženských společností požadoval desetitisícový census, kritizovaný Evropskou unií jako omezující náboženskou svobodu. Ministerstvo kultury to chtělo odstranit novelou, kterou začalo připravovat i jako nástroj proti sektám, které se rozvíjely. Církve se do toho nechtěly nechat zatáhnout a tvrdily, že to lze napravit jinými cestami než novelou zákona. Měly totiž podezření, že by tu mohlo být skryto nebezpečí revize dosavadní široké náboženské svobody. (A to se také stalo). Aby nedůvěra církví byla zmírněna a církve pozvány ke spolupráci, nabídl mi Miloš Zeman při osobním setkání možnost založit malou konsensuální parlamentní komisi, ve které by byli jen členové akceptovaní všemi. S tím jsme souhlasili. Při jednání o jejím složení přinesl ministr Dostál seznam komise, v níž však měli být i komunisté, což jsme odmítli, poněvadž právě oni zničili svobodu církve a tvrdě ji pronásledovali. Proto jsme s jejich přítomností nesouhlasili. Dostál pak šel hned na jednání vlády, kde se o věci mělo hovořit, a řekl nepravdivě, že jsme „neprotestovali“. Já jsem pak svolal tiskovou konferenci a publikoval jeho podvod. Vzniklou roztržku pak urovnával president Havel. Při nových nekonečných jednáních s premiérem a P. Dostálem, M. Zeman přesvědčil Dostála, aby byly založeny komise dvě, jedna ministerská a druhá církevní. Byly určitou zástěrkou pro úmysl ministerstva kultury zúžit svobodu církví, proto je pozvaly „ke spolupráci“. Byly však v rukou ministerstva a neměly mnoho co říci, jak ukazují zápisy. Základní úmysl ministerstva spočíval v tom, že (podle vzoru minulého režimu) chtělo kontrolovat svobodu církví a schvalovat založení některých institucí, které církev podle ústavy měla svobodu zakládat sama, a dávat jim právní subjektivitu. To bylo v rozporu s ústavou. Nic jsme nenamítali v zásadě proti evidenci našich institucí na ministerstvu, která je ze zákona, ale odmítali jsme, aby tato evidence měla v rozporu s ústavou konstitutivní, tedy ustanovovací, zřizovací charakter. Byla vedena nekonečná jednání v různém složení, při některých byl i sám M. Zeman, tehdejší místopředseda vlády Rychetský, Dostál, Řepová. Nakonec naše právnička byla před podáním vládního návrhu do parlamentu pozvána na legislativní radu vlády. Vrátila se s tím, že paragraf o konstitutivním charakteru evidence v návrhu nebude. Po dlouhých tahanicích jsme tedy i veřejně vyslovili své uspokojení. Jenomže vláda nás podvedla a do parlamentu podala návrh bez těchto slíbených změn. Parlament odhlasoval zákon, senát ho odmítl, a president ho nakonec schválil. Někteří senátoři podali k ústavnímu soudu stížnost na protiústavnost určitých paragrafů zákona. Ústavní soud škrtl v zákoně čtyři protiústavní místa a podal důkladné kompetentní vysvětlení o náboženské svobodě, její šíři atd. Ministerstvo kultury, respektive úřednice ministerstva, dr. Řepová, se i veřejně vyslovila, že s tím nesouhlasí. Zákon mohl zůstat v platnosti ve smyslu rozhodnutí ústavního soudu. Ministerstvo však začalo připravovat novou novelu a do ní „zadními vrátky“ dopravilo v „přestrojení“ části toho, co ústavní soud škrtl. Tehdejší ministr Dostál v parlamentu na zahájení jednání o tomto zákonu řekl zcela nepravdivě, že tu nejde o úsilí ministerstva, ale že zákon byl připraven na přání církví. I dr. Řepová to nyní opakovala.

To je část nevyřešených věcí. Jak je možné začít jednat, když situace vypadá takto! V radioforu o těchto věcech nebylo ani slovo! Ministerstvo, pod vedením dr. Řepové a za vydatné spolupráce různých proticírkevně orientovaných právníků zvenčí, kteří byli placeni z církevních peněz, takto ničilo důvěru mezi církvemi a státem. Některá jejich „dobrozdání“ máme v rukou v kopii. A mezitím dr. Řepová odmítala zaevidovat naše nově založené charity nebo vydat potvrzení pro třetí strany, že charity byly už dříve v evidenci ministerstva. Tím se vinou ministerstva kultury zhoršovaly vztahy mezi státem a církvemi.

 A ještě tu byly další nepřátelské kroky ministerstva proti církvím, z nichž ne všechny jsou dosud napraveny. V poslední době sice nejvyšší soud zrušil svévolné protiprávní odstranění Náboženské matice ministrem Dostálem, ale celá věc se zatím teprve napravuje. Kromě toho ministr Dostál zrušil svým protiprávním dekretem evidenci tzv. církevních historických právních osob, které byly nositeli určitého majetku, takže zůstávají v právním vakuu. Věc leží dosud u soudu nevyřešena. Tento krok udělal těsně před koncem roku 2001, abychom se v době vánočních svátků nemohli odvolávat. Od 1.1. 2002 měl totiž začít platit tolik diskutovaný protiústavní zákon, který říkal, že se přejímá evidence těch subjektů, které byly dosud evidovány. Proto Dostál narychlo vyloučil některé naše subjekty, aby jejich evidence nebyla zákonem převzata. Tady jsou nadhozeny jen některé přetrvávající překážky.

Pokud tedy jde o otázku, jak se mohou vyvíjet vztahy mezi státem a církvemi, odpovídám: je nutné odstranit nedůvěru a nepřátelské kroky ministerstva kultury proti církvím. Chceme-li vážně hovořit o nastolené otázce, není možno opomíjet tyto skutečnosti jako neexistující! Až budou tyto věci odstraněny, pak můžeme hovořit o tom, že církve mají svobodu, jakou nikdy neměly. Plně to bude pravda, až bude dojednáno majetkové narovnání a až tento demokratický stát přestane nadále neoprávněně porušovat majetková práva církve, která zničil komunismus. Církev si chce vytvořit svůj ekonomický model financování, ale musí vědět z čeho. Spravedlnost a respekt k právům je majetkové narovnání. Bohužel stále se zvětšující část majetku je rozkrádána a zcizována přesto, že existuje blokační paragraf. Prostě to je náš „právní“ řád!

Církve jsou na státu ekonomicky závislé, a tudíž lze těžko mluvit o nevídané náboženské svobodě. A propaganda ještě k tomu poškozuje vtah mezi společností a církvemi tím, že nepravdivě namlouvá daňovým poplatníkům, že z jejich peněz jsou placeny církve. Zatímco stát v příspěvcích, které církvím dává, jim vrací pouze malou část ze zisku, který z neoprávněně drženého majetku církví má. V diskusi zazněly některé úsměvné informace, jako například, že v letech 1990 a 1991 byla vydána „velká část majetku“. Takovou nepravdu může spolknout jen ten, kdo nezná skutečnosti. Ony restituční zákony měly vrátit střechu nad hlavou řádům, kterým bylo komunisty vše odňato, byly zakázány. Když byly nyní povoleny, bylo nutné jim vrátit aspoň střechu nad hlavou, ale samozřejmě bez jejich ekonomického zázemí a často ještě groteskně: byl jim vrácen některý klášter, ale dvoreček uprostřed nebo pozemek pod budovou jim vrácen nebyl. Zákon - zmetek! Vracelo se asi kolem 200 objektů. Zatímco komunisty ukradený majetek má zhruba 33 tisíc položek a domů je také několik tisíc. „Velká část“ majetku je tedy jedna z pohádek.

V radioforu se také hovořilo o otázce mezinárodní smlouvy s Vatikánem. Tato věc není bez vztahu k výše uvedeným problémům. Byli jsme jednou z posledních postkomunistických zemí, která takovou mezinárodní smlouvu dosud neuzavřela. Takže i z hlediska mezinárodně politického bylo nutno napravit z minulosti pošramocený image našeho národa. Byla založena smíšená česko-vatikánská komise, v níž za stranu Vatikánu byl pražský nuncius Coppa, někteří členové biskupské konference a experti. Některých zasedání jsem se také zúčastnil. Ze strany státu zástupci ministerstva kultury, mininsterstva zahraničí a některých zainteresovaných ministerstev. Obsahem nebylo nic nového, ale pouze popsán současný stav svobody katolické církve, jehož garantem měla mezinárodní smlouva být. Při jejím podepsání (je to tedy jeden z našich zákonů) pronesl ministr Dostál velmi pochvalný projev o této smlouvě. Stálo by za to si ho znovu přečíst. Ve smlouvě jsou dvě věci, které mimo jiné, podle mého zdání, způsobily jeho zablokování. Text smlouvy říká, že církev má ve smyslu ústavy právo zakládat si své orgány nezávisle na státu. A poněvadž ministerstvo kultury mělo v úmyslu tuto svobodu církve omezit novým zákonem, nebylo pro stát výhodné před schválením této novely přijmout smlouvu, která to naopak potvrzovala. Připravovaný zákon by tak byl v rozporu s touto mezinárodní smlouvou. A druhý důvod – ve smlouvě byla vyslovena ochota brzy dořešit majetkové narovnání…

Pro „oprášení“ této smlouvy, jak říkají někteří politici, je třeba si tyto důvody uvědomit. Z Vatikánu byly dány zřetelné signály, že nehodlá měnit smlouvu, která byla nedávným podpisem oběma stranami schválená.

Jakým mechanismem byla smlouva v parlamentě zamítnutá? Dr.Vošahlík z ministerstva zahraničí, který byl v poslední fázi jednání zástupcem ministerstva, se v parlamentu poptával poslanců, proč smlouvu zamítli, a ze všech stran se dovídal, že ji poslanec nečetl. Čili snad lze zobecnit – poslanci zamítli to, co nečetli. Ale přece tu snad byly nějaké konkrétní argumenty. Bylo by dobré jít do úředních záznamů z počátku projednávání smlouvy, kdy jeden proti smlouvě zaměřený právník z právnické fakulty UK přinesl do parlamentu několik populistických argumentů: „Smlouva privileguje katolickou církev“ . Bohužel nevysvětlil svůj nepravdivý argument. Jestliže katolická církev jako mezinárodní instituce má obecně právo na takovou smlouvu (stačí rozhlédnout se po Evropě), jak ji tedy smlouva uzavřená podle tohoto práva může „privilegovat“. Jestliže někdo užívá svého práva, které má, jaké je to privilegium? Ale populisticky to působí u lidí, kteří nemají vyvinuté právní cítění. A druhý argument: „Smlouva diskriminuje ostatní církve.“ Ještě silnější populismus. Diskriminace, to je slovo, které působí na neuvažující posluchače. Jak může taková smlouva diskriminovat někoho, který takové mezinárodní právo nemá? Co mu upírá? A ostatně církev ji neuzavírá sama, ale uzavírá ji s ní stát. Že by tedy stát někoho diskriminoval? Ale katolická církev prohlásila, že samozřejmě nechce a ani nemůže nikterak bránit, aby náš stát uzavřel „mezinárodní“ smlouvu s kým chce, s kteroukoliv církví, když to uzná za vhodné. Ale slogan působil. To byla tedy intelektuální atmosféra v parlamentě. Tyto všechny otázky je nutné při „oprašování“ smlouvy vzít na vědomí a počítat s nimi.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka