Velikonoční myšlenka

V liturgii tohoto krásného období života církve jsou v bohoslužbě slova stále představovány události po Kristově zmrtvýchvstání, které změnily svět, ze kterých vyrostla víra církve, nejen tehdejší církve prvních dob, ale trvale roste i církev dnešní, postmoderní.

Ty události jsou pro nás součástí zjevení. Nejen Kristovo přímé slovo, jeho učení, ale všechno, co konal, jak se choval – to vše patří ke zjevení, to vše budovalo a buduje dosud víru církve.

Ježíšovo zmrtvýchvstání a setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem bylo a zůstává jedinečným zakládajícím momentem života apoštolů, života první církve a také života našeho.

V životě apoštolů a v jejich vztahu ke Kristu byly i před tím krásné momenty, např. u Cesareje Filipovy, když se jich Ježíš ptá: “...a za koho mě pokládáte vy?” Tehdy Petr slavnostně odpovídá: “Ty jsi Kristus, syn živého Boha...” /Mt 16,16/. Nebo po Ježíšově “eucharistické řeči”, když mnozí říkali: “To je tvrdá řeč, kdo ji může poslouchat. A už s ním nechodili” (srov. Jan 6,60-69). A když se Ježíš ptá apoštolů: ”I vy chcete odejít?” Tu opět Petr odpovídá: ”Pane, ke komu půjdeme, ty máš slova věčného života...” To jsou opravdu momenty plné hluboké víry. A ve večeřadle Petr při své cholerické povaze odpovídá na Ježíšovu bolestnou poznámku “vy všichni se nade mnou pohoršíte”, “i kdyby všichni... já se nikdy nepohorším... i kdybych měl umřít...” (Mt 26,33 ad). Jak to vše dopadlo, dobře víme. Stačil dotaz služky a Petr zapírá, že vůbec Ježíše zná. Jejich krásné slovní projevy neměly plnou nosnost víry! Oni nechápali, že k Mesiáši patří smrt a zmrtvýchvstání. Když na poslední cestě z Galileje do Jeruzaléma, po proměnění na hoře, Ježíš třikrát mluví o své smrti a zmrtvýchvstání, apoštolové nechápou. Petr si ho dokonce vezme stranou a rozmlouvá mu to. Tento moment v předvečer Ježíšovy smrti ukazuje, že jejich víra – i když s ním tři roky chodili, viděli velké zázraky – nestačila. Všichni se po Ježíšově zatčení rozprchli. Jen láska udržela Jana pod křížem. Jeden ho prodal, protože Ježíšovo chování neodpovídalo jeho představám o Mesiáši, druhý ho zapřel. To byl výsledek jejich tehdejší víry v Mesiáše, v níž jasně chybělo chápání Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání, přestože to Ježíš nejednou připomínal. A v tom jejich obrovském životním zklamání z Ježíšovy smrti, nepomohla ani zpráva Maří Magdalény o prázdném hrobu a o setkání s Ježíšem. Dva emauzští učedníci říkají na cestě Ježíšovi :”některé naše ženy nás sice rozrušily...” Ta zpráva je “rozrušila”, ale nepřesvědčila, nedodala víry! Oni ženám neuvěřili. “Někteří z našich lidí” to ověřili, shledali to tak, jak ženy říkaly, ale zprávy žen o jejich setkání s ním a prázdný hrob je nepřesvědčily. V Lukášově evangeliu je u oněch dvou apoštolů, kteří běželi ke hrobu, důležitá poznámka: “jeho však neviděli”. To ale byl ten rozhodující moment! Chybělo jim osobní setkání s ním! Emauzští učedníci měli Ježíšovu “božskou exegezi” všech Písem a proroků, ale to také nestačilo! Když však se jim on, Zmrtvýchvstalý, ukázal na okamžik v lámání chleba, ihned nadšeně uvěřili a běželi uprostřed noci zpět do Jeruzaléma. A také v Jeruzalémě jim hned ostatní říkali: “Zjevil se Šimonovi”... a pak stál uprostřed všech. Tím začala víra! Po osobním setkání se živým Zmrtvýchvstalým! Tomáš, který tehdy s nimi nebyl, jednal vlastně jako ostatní, neviděl – nevěřil. I když mu pak za týden Ježíš říká: blahoslavení, kdo neviděli a přece uvěřili, přesto mu dává se dotknout. Zvlášť apoštol, aby mohl svědčit, potřebuje osobní setkání, potřebuje se dotknout. A pak znovu u Genezaretského jezera. A kolik asi těch setkání ještě bylo...

A skutečnost, síla a moc setkání se živým Zmrtvýchvstalým tak silně září na Šavlově konverzi.

Od Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání nelze oddělit vylití Ducha. Evangelisté říkají, že na kříži Ježíš “dal Ducha” těm representantům církve, kteří tam byli – Janovi a Panně Marii.

Když se prvního dne po sobotě Zmrtvýchvstalý setkal s apoštoly, dechl na ně a řekl: přijměte Ducha svatého. A to se pak slavnostně a v plné síle stalo o svátku stánků, padesátého dne po zmrtvýchvstání. Tím bylo dovršeno setkání apoštolů s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním a víra apoštolů se naplnila, takže začali svědčit a hlásat s plnou silou a mocí Ježíšovo zmrtvýchvstání.

To je cesta víry i pro dnešek: setkání se Zmrtvýchvstalým a přijetí Ducha...

Jak je tomu v naší víře a v praxi našeho života se živým setkáváním se Zmrtvýchvstalým?

S celou církví jsme u příležitosti 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu prožívali Rok víry k jejímu prohloubení. Právě koncil velmi akcentoval církev jako společenství, které vytváří přítomnost zmrtvýchvstalého Krista v Duchu svatém v jejím středu. Stačí se podívat na úvodní články některých konstitucí, např. dogmatické konstituce o církvi: “Církev je Kristovo království už dnes tajemně přítomné “(LG 3), nebo konstituce o Božím zjevení: “Zjevením oslovuje Bůh lidi jako své přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství “(DV 2). A konstituce o liturgii:” Aby uskutečnil tak veliké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi.” (SC 7) a dále se tu konkrétně uvádí “mnohotvárná přítomnost” Krista zmrtvýchvstalého v církvi. Tento článek by věřící měli umět nazpaměť a uskutečňovat! Formy přítomnosti, které jsou zde uvedeny – ve svátostech, které on sám, Zmrtvýchvstalý koná, přítomnost v člověku, přítomnost tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v lásce (Mt 18,20), jsou konkrétními možnostmi setkávat se se Zmrtvýchvstalým. O těchto formách přítomnosti Zmrtvýchvstalého říká liturgická kniha “O úctě Eucharistie mimo mši sv.” zcela jasně: “Tyto přítomnosti nejsou méně reálné než Eucharistie” /viz čl. 6/, tzn. nejsou jen výrazem naší víry. Eucharistická přítomnost je podstatná, nejvznešenější. Ale ty ostatní “nejsou méně reálné!”

Ovšem ne vždy a ne plně jsou tyto jasné výroky Ducha svatého na koncilu dostatečně známé a konkrétně přítomné a uvědoměle slavené v našem životě. Uniká nám tak spousta možností se se Zmrtvýchvstalým konkrétně a podstatně setkávat! Viděli jsme v událostech po Kristově zmrtvýchvstání, jak důležitá byla pro víru apoštolů právě ta osobní konkrétní setkání se Zmrtvýchvstalým.

U nás tomu někdy překáží semitský způsob vyjadřování Písma o Božím království, o Ježíšově Nanebevstoupení. A tak v naší víře (jako to bylo u mne v mé dětské víře), zvláště u prostých věřících často převažuje doslovná představa uvedená v Lukášově evangeliu 24,50: “Vyvedl je pak ven směrem k Betánii, pozdvihl své ruce a požehnal jim. Když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe...” A ve vyznání víry se modlíme: “vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce...” Moje dětská víra měla prostorovou představu tohoto nebe tam nahoře, nad oblaky, v každém případě daleko od nás. Ježíš zmrtvýchvstalý odešel, opustil zemi a sedí ve svém ráji, daleko na nebi a čeká až k němu přijdeme. Čili Bůh vzdálený, zde nepřítomný, působící ve své církvi z dálky nebes. A “odtud přijde”.

Je nutné spojit to, co jasně říká koncil o blízkosti a přítomnosti Ježíše zmrtvýchvstalého v církvi a o jeho působení skrze tuto přítomnost. A ostatně v posledních větách Matoušova evangelia to Ježíš jasně říká: “Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa” (Mt 28,20). A u Lukáše to znovu velmi výslovně opakuje: ”Království Boží je uprostřed vás” (Lk 17,21, 10,9) čili Boží trůn, Boží pravice je uprostřed nás, kde Ježíš “sedí” ve své moci po Otcově pravici a je zmrtvýchvstalým Pánem, kterému Otec svěřil vše. Je Kyrios... A “odtud přijde”, tzn. “vystoupí” s této skutečné reálné, ale skryté blízké přítomnosti v moci a slávě, viditelně.

Tedy velký úkol velikonoční doby pro nás: jako ty ženy, jako apoštolové hledat Zmrtvýchvstalého a snažit se s ním setkávat, aby naše víra nesla tento charakter – setkání se Zmrtvýchvstalým a abychom o něm mohli vydávat přesvědčivé svědectví.

kardinál Miloslav Vlk