Předvolební hrátky

Je velmi zajímavé sledovat v médiích frekvenci různých společenských témat, jak se vynořují a znovu mizí, podle „potřeby“, jak kdy je nutné jimi získávat pozornost a „přízeň“ veřejnosti. Tato „funkce“ některých témat je zvlášť zřetelná ve vypjatých dobách, jako například před některým tematickými jednáními ve vrcholných státních institucích nebo zvláště v předvolebním období ve společnosti.

Takovým velmi frekventovaným a dobře politicky využitelným (správně: „zneužitelným“) tématem jsou církevní restituce. V celém období od jejich projednávání v parlamentě v r. 2012 až dodnes.

Od r. 1991, od vydání agrárního zákona č. 229/1991 bylo celkem klidné období, poněvadž vlády nedbaly na slib, který v něm daly, totiž vydat zvláštní zákon o majetku církví, který byl komunisty v totalitním stylu znárodněn. Stát tento majetek neoprávněně držel, měl z něj příjem, proto na konečném řešení neměl tak urgentní zájem. O potřeby církve mu nešlo. Až se ozval Svaz obcí a měst, které toto neřešení citelně postihovalo, protože v jejich katastrech ležel majetek, který sice spravovaly, ale nemohly s ním nakládat. Požádaly Ústavní soud o zrušení tzv. blokačního paragrafu zákona č.229/1991. Ústavní soud jejich žádost odmítl a pokáral vlády, že jednaly protiústavně, když věc dlouhá léta neřešily.

Poté, co konečně restituční zákon byl na světě, stal se jablkem sváru mezi různými stranami. Zvláště komunisté se bránili proti tomu, aby jejich kriminální počiny byly napraveny. A tak jako trvalku stále opakovali své lži a výmysly, jako například že církvi tento majetek nikdy nepatřil, a proto nemůže být vydán, čímž soustavně „brnkali“ na příslovečnou závist našich lidí a trestuhodně rozeštvávali společnost. Tvrdili, že církve byly financovány ze státního rozpočtu a z daní občanů, nikoliv z církevního majetku, který stát držel. Zvláště jejich soudružky stalinistky se tu vyznamenávaly. Ale tato plíživá totalita – zdá se – lidem tolik nevadila jako spíše paradoxně požadavek narovnání minulých bezpráví. Komunisté se na tom snažili účelově profitovat. A emocemi žijící spoluobčané na to často snadno „naletí“.

Tento jejich styl a „zkušenost“ pak použil Bohuslav Sobotka v předvolební kampani parlamentních voleb. Ale příliš se mu to nevyplatilo, naopak. Slíbil něco, co nemohl splnit. To ho stále provází. Neplnění slibů voliči neodpouštějí. A proto po celé to uplynulé období musela sociální demokracie dělat různé „tanečky“ (zvláště paní Gajdůšková), které však je spíše diskreditovaly, než by jim pomohly. Jednání s církevní komisí o slevu zákonem stanoveného odškodnění byla neúspěšná, protože sociální demokracie nebyla schopná zdůvodnit, proč takový požadavek předkládají.

Také v současném volebním období dělá pan Sobotka znovu „úlitbu“ nepřátelským „duchům“, aby vzbudil zdání, že na své někdejší sliby nezapomněl, i když byl ve snaze je naplnit naprosto neúspěšný. A tak v této chvíli vymýšleli jiný „trik“: „doplnit“ restituční zákon o povinnost církví, aby byly vázané zveřejňovat zprávy o svém hospodaření. Každý normálně rozumně uvažující člověk, který má trochu pojem o naší ústavě a o lidských právech ví, že takový zákon je protiústavní a diskriminační. Jiní restituenti nemají tuto povinnost. A tak je zcela zřejmé, že jsou to jen předvolební hrátky, protože pokud bychom dali takový zákon k Ústavnímu soudu, tak by ho zcela jistě zrušil.

Jednotlivé katolické diecéze už připravily určité strategické plány hospodaření, ale pomalé vydávání majetku státními institucemi brzdí jejich realizaci. Církve samy hovořily o tom, že budou svobodně (nikoli pod diktátem) zveřejňovat vhodné informace o svém hospodaření, o svých aktivitách pro společnost.

K těmto tlakům na církve se připojoval i pan Babiš, a tím projevoval svůj nevztah k ústavě, k lidským právům. Je to zřejmě také jeho předvolební výkřik. Stejně i pan Paroubek se snaží podobnými výroky dostávat se z politického propadliště, kam spadl. I pan Hrádela (poradce p. Okamury) silně používá těchto témat k podpoře své senátní kandidatury.

Různá naše media hodnotí všechny tyto aktivity právě tímto způsobem – jako umělé nedůstojné politické hrátky, při nichž se církev snadno stává vhodným objektem. Politici se však těmito nedůstojnými triky shazují.

Až se tyto vlny uklidní, bude jistě třeba vztah církve a státu v některých oblastech dotáhnout do konce: řešit formu spolupráce, ne odluky církví od státu, protože je tu více oblastí, ve kterých je nutné spolupracovat. Pak tu také vlastně nejsou žádná pravidla pro spolupráci s kraji... A hlavně – není dosud smluvně uspořádán vztah mezi Vatikánem a ČR.

Celá tato problematika ukazuje, že naší demokracii chybí mnohde a mnohdy základní hodnoty určité lidské, společenské i politické slušnosti a kultury.

kardinál Miloslav Vlk