Přesun na obsah

Nová církevní hnutí

20. 2. 2015

Universální církev a s ní místní církve /diecéze/ často stanoví pro určitý rok některá aktuální témata, kterým pak v tom roce celá církev věnuje zvláštní pozornost. Takovými tématy bylo např. 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu v r. 2012 nebo rok rodiny v roce 2014. Letošní rok 2015 je v církvi věnován zasvěcenému životu; tím se většinou obecně myslí život řeholní.

“Vstup do kláštera“, jak se často takový krok označuje, to nemůže být jen nějaký „útěk ze světa“, ani jen vlastní volba určitého stylu života, jako nějakého zaměstnání třeba u charitativních či sociálně orientovaných řádů. Aby člověk byl schopen svůj život Bohu „zasvětit“, zvláště např. u kontemplativních řádů, třeba u bosých karmelitek, k tomu je zapotřebí mít vnitřní, „duchovní“, „boží“ povolání od Ducha svatého.

Vznik řádů či kongregací je obvykle spojován se středověkem a zasvěcený život je často chápán jako výraz náboženské situace minulosti.

V první polovině 20. stol., ještě před koncilem, se v církvi rozvinula velká snaha sdružovat laiky k různým duchovním, biblickým, liturgickým, sociálním a dalším aktivitám. Vznikla řada asociací a sdružení. A v r. 1967 vznikla na základě koncilního dekretu o životě laiků Apostolicam Actuositatem (AA) Papežská rada pro laiky, která tato sdružení, pokud mají určitý universálnější charakter, registruje a případně schvaluje. Ve svém seznamu jich má více než 130.

Druhý vatikánský koncil se ve svých hlavních konstitucích zabývá obnovou církve a různých projevů jejího života. Tak je tu i dekret o obnově zasvěceného života Perfectae caritatis (PC) i dokument o laicích (AA) a jejich úkolech v církvi. V něm se hovoří o jejich úkolech apoštolátu, ale o zvláštních „evangelizačních společenstvích“, o hnutích, tu výslovná zmínka není, i když v církvi už takové jevy existovaly. Hnutí fokoláre například vzniklo v r. 1943. Bylo tu i charizmatické hnutí a další. Oficiální instituce církve, „Svaté oficium“, tyto jevy v 50. létech velice pozorně, až s určitou nedůvěrou sledovalo. Ve zmíněném dekretu o apoštolátu laiků je tu také zmínka, že „prostor pro apoštolát laiků vyvolával i „nové problémy, které potřebují být studovány...“ Ale jsou tu i výroky, jakoby intuice nových perspektiv: „Duch svatý uděluje věřícím také zvláštní dar pro konání apoštolátu“ /AA 3/. A mluví se tu o přijetí charizmat, která laikům dávají „právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí i k budování církve.“/tamtéž/. Výslovný pojem „církevní hnutí“ tu však ještě nenajdeme.

Deset let po skončení koncilu se schází první synoda církve o evangelizaci. Tehdejší papež Pavel VI. vydal pak jeden z nejkrásnějších pokoncilních dokumentů „Evangelii nuntiandi“, o hlásání evangelia. Dokument vychází z koncilových textů a mluví skvělým způsobem o současné evangelizaci „církve“, o jejích metodách a o povinnosti všech věřících evangelizovat. Zatím ani 10 let po koncilu tu však ještě není náznak těch „evangelizačních formací“, nových církevních hnutí. Ale ve druhé polovině minulého století se působením Ducha sv. začal rodit a rozvíjet nový nebývalý fenomén „nových církevních hnutí“. Především papež Jan Pavel II. věnoval tomuto jevu od začátku svého pontifikátu mimořádnou pozornost (viz Dominum et vivificantem). Svým prorockým duchem a jemným citem pro Ducha svatého se stal papežem „nových církevních hnutí“ (viz „Insegnamenti“ Jana Pavel .II.) Ve své homilii o svatodušní vigilii v r.1996 se výslovně zastavuje u tohoto fenoménu: „Jedním z darů Ducha sv. pro naší dobu je jistě rozkvět církevních hnutí, která od začátku svého pontifikátu stále označuji jako důvod naděje pro církev i pro lidstvo.“

Při přípravě na jubileum 2000, zvláště u roku `98, věnovanému Duchu sv., papež říká, že zvláštním způsobem spoléhá „na společné svědectví a na spolupráci hnutí (...) a že přinesou do srdce církve své duchovní, výchovné a misijní bohatství jako drahocennou zkušenost a příklad křesťanského života“ /Insegnamenti 96/. A proto při přípravě toho jubilea vyzývá všechny: „Znovu objevit působení Ducha sv. v církvi Boží dnes“ /Tertio Millennio Adveniente/.

 Jeho často citované poselství k účastníkům Světového kongresu nových církevních hnutí v r. 98 se stalo i po teologické stránce jejich „magnou chartou“. Sekretář Papežské rady laiků o tomto kongresu napsal: „Pochopil jsem, že se účastním události mimořádného dosahu.“ Tato událost „znamenala mimořádnou a významnou zkušenost“.

Přednášky a úvahy jeho účastníků do široka rozvinuly teologii tohoto fenoménu v církvi. Připomínají prorocký náznak papeže Jana XXIII. v jeho řeči na závěr prvního zasedání koncilu v r. `62, kde mluví o jeho perspektivách jako o „nových letnicích“.

Papežská rada pro laiky organizovala pod vedením papeže Jana Pavla II. velkou řadu mezinárodních kolokvií /Řím 1981, Rocca di Papa 1987, Bratislava 1991/, seminářů a kongresů o nových hnutích. Asi největší událostí byl Světový kongres nových církevních hnutí /representanti asi 50 hnutí/ ve dnech 28.a 29.5.1998, před jejich velkým setkáním s Janem Pavlem II. na svatopetrském náměstí o Vigilii svatodušních svátků v roce Ducha sv. před velkým jubileem 2000. Kompletní akta kongresu vydala Papežská rada pro laiky pod názvem „Hnutí v církvi“ /I movimenti nella Chiesa, 1999/. Zde je uveřejněno poselství Jana Pavla II. shromážděným zakladatelům a lídrům církevních hnutí. Jsou tu teologické úvahy na téma „hnutí“, např. od kard. Ratzingera a zvláště velmi hluboká teologická přednáška Piera Cody na téma: „Církevní hnutí, dar Ducha svatého.“ Je tu celkem 11 větších přednášek a tři meditace od významných teologů.

Druhým důležitým setkáním byl seminář biskupů v r. 1999 v Římě s tématem „Církevní hnutí a nová společenství v pastorační péči biskupů“ /I movimenti ecclesiali nella sollecitudine pastorale dei vescovi, 2000/. Jeho akta vydala rovněž Papežská rada pro laiky. Zde jsou velmi závažné teologické úvahy biskupů a celý blog jejich zkušeností s hnutími a svědectví zakladatelů a lídrů církevních hnutí a komunit. Pokud někdo chce seriózně mluvit nebo psát o tomto novém pokoncilním fenoménu v církvi, nemůže přehlédnout tyto odborné teologické studie.

Jejich dokumenty a přednášky zcela zřetelně teologicky definují důležitost nových církevních hnutí jako plodu působení Ducha sv. v církvi dnes a zařazují je do současné situace církve; a ovlivnily i obsah Apoštolského listu „Na prahu nového tisíciletí“ /Novo millennio Ineunte/

Zvláště poselství papeže Jana Pavla II. zakladatelům a lídrům jednotlivých hnutí přítomných na kongresu je po teologické stránce pro pochopení tohoto fenoménu zásadní. Papež svým prorockým duchem a jemným citem pro Ducha svatého se stal papežem „nových církevních hnutí“. Ve svém poselství zdůrazňuje, že od začátku svého pontifikátu přikládal mimořádnou důležitost rozvoji církevních hnutí a že na svých apoštolských cestách měl možnost vidět plody jejich rozšíření a vzrůstající přítomnosti. Vyslovuje radost ze setkání s hnutími i na tomto kongresu a těší se z toho, že jsou stále zralejší. Konstatuje, že hnutí „představují nejzralejší plod onoho jara církve předznamenaného koncilem“ tím, že „ukazují živou křesťanskou zkušenost založenou na osobním setkání s Kristem a prohloubenou tajemným společenstvím s Kristem a bratřími“. Společné svědectví. Přítomnost různých kongregací i representantů vyšších řeholních představených na kongresu ukazuje, že „do této iniciativy je vtažena celá církev“. „Každá z vašich forem si zaslouží, aby byla zhodnocena pro svůj zvláštní přínos životu církve.“ A mnoha dalšími „superlativy“ hodnotil a povzbuzoval „nové formy pospolitého života, které jsou výrazem mnohotvárné rozmanitosti charizmat. Samotná vaše existence je hymnem na jednotu v mnohosti chtěné Duchem sv., o které svědčíte.“

Papež konstatoval, že tento kongres má za cíl „hlouběji formulovat teologickou povahu hnutí“. V závěrečném bodě svého poselství pak sám vyslovuje důležitou ekleziologickou pravdu o hnutích a zařazuje je do života církve: „V církvi neexistuje protiklad mezi rozměrem institucionálním a rozměrem charizmatickým, jehož jsou hnutí významným výrazem“. Institucionálním rozměrem nejsou myšleny „struktury“, ale to, co Kristus „instituit“, co založil: apoštolský úřad, svátosti. Někdy se tato dimenze nazývá také „petrinská“. Dimenze charizmatická někdy nazývaná „mariánská“, je laická. V obou působí tentýž Duch sv. „Obě dimenze jsou soupodstatné s božským ustanovením církve, založené Kristem, protože společně pracují na zpřítomňování tajemství Krista a jeho spásonosného díla ve světě.“

Papež Jan Pavel II. poslal i semináři biskupů o nových církevních hnutí v r. 1999 svůj povzbuzující pozdrav a opět několik teologických myšlenek k tématu.

A ještě několik „drobniček“ z teologických přednášek , které zazněly na kongresech. Výše uvedené „dvě dimenze církve“ komentuje ve své studii Piero Coda: „Činnost Ducha v dějinách směřuje k postupné realizaci tajemství Boží spásy“...a mluví o „prozřetelnostní synergii hnutí s vedením církve“. Cituje tu von Baltasara a jeho silnou formulaci, že ta charizmata „jsou jako blesk z nebe, který ozařuje jedinečný a originální okamžik vůle Boží pro církev v určitém čase, a zjevuje nový způsob sjednocení s Kristem, inspirovaný Duchem svatým, a tedy nové osvětlení toho, jak je nutné žít evangelium, novou interpretaci zjevení“. V téže stati hovoří o vztahu církevních hnutí k II. Vatikánskému koncilu a odvážně konstatuje, odvolávaje se na neúnavnou snahu Jana Pavla II., zdůrazňovat, že existuje „prozřetelnostní vztah, vzbuzený a nesený Duchem svatým, mezi církevními hnutími a II. Vatikánským koncilem, vztah, který se týká správného a integrálního přijetí koncilu...“.

Podobně i kardinál Ratzinger ve své přednášce na témže kongresu navazuje na učení Jana Pavla II. a vyslovuje svou zkušenost s hnutími: „Pro mne osobně bylo mimořádnou událostí, když jsem se poprvé na začátku 70. let blíže setkal s hnutími...“ A konstatuje, že v té době byly silné snahy budovat lepší svět vlastními silami, odvolávaje se na názor K. Rahnera. „A tu najednou se objevuje něco, co nikdo neprogramoval. A tady, abychom tak řekli, se Duch sv. přihlásil o slovo. Kam Duch sv. „vtrhne“, převrátí vždy pouze lidské projekty...“ A ve své teologické úvaze reflektuje vztah christologie a pneumatologie, vztah hnutí k hierarchii atd. Také ostatní přednášky jasně osvětlují tato díla Ducha svatého.

K tomu všemu je nutné si všimnout dalších příležitostných vyjádření papežů poslední doby. Třeba kondolenční dopis papeže Benedikta XVI. k úmrtí Chiary Lubichové, v němž zdůrazňuje některé rysy jejího života, které je možno vztáhnout i na ostatní církevní hnutí. Papež tu poznamenává, že Chiara byla vždy pozorná ke „znamením časů“, že založila „duchovní rodinu, která objímá mnohé oblasti evangelizace“.

A papež František ve svém pozdravu biskupovi z Frascati Mons. Rafaelu Martinellimu při zahájení beatifikačního procesu Chiary Lubichové zdůrazňuje její význam pro církev: „zažehla nové světlo na cestě k jednotě“.

To vše nebyla jen slova uznání k osobě, ale vyzdvižení nových církevních hnutí, zvláště jejich charakteru jako důležitého projevu Ducha svatého v církvi Boží dnes, a podtržen jejich význam pro život církve v dnešním světě, pro její evangelizační poslání.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka