Hospicové hnutí - setkání pracovníků

Na toto téma jsem na těchto stránkách psal už u příležitosti velkého rozruchu, který způsobil pan prezident tím, že údajně mluvil o hospicové službě před papežem. Tam jsem probíral tuto problematiku podle reálné situace, která u nás v hospicovém hnutí existuje. V závěru toho článku jsem vybízel ke studiu materiálu viceprezidenta Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče v ČR dr. R. Huneše a mluvil jsem o nutnosti „společně vést dialog o tam uvedených potřebách této oblasti“.

Když jsem tento článek psal, to už Jana Sieberová, vedoucí sestra Domácího hospice Duha v Hořicích, který lze nazvat „mateřincem“ tohoto hnutí, měla jako iniciátorka hospiců připravené široké setkání mobilního hospicového hnutí v Česku, které se uskutečnilo ve Vinoři u Prahy ve dnech 1.- 3.5. tr. v tamním Centru Mariapoli. V pátek večer už tu byla většina z 50 účastníků. Bylo velmi pěkné, že setkání bylo ekumenické: církev katolická, československá husitská, českobratrská církev evangelická a církev Apoštolská, protože nemocní pocházejí ze všech církví, a proto i služba musí být ekumenická. Hospice si nevybírají své pacienty podle církevní příslušnosti, ale o jeho péči se může ucházet každý, kdo ji potřebuje.

Účastníci setkání byli z nejrůznějších koutů Česka. Byly to skupinky nadšených lidí, zástupci už fungujících mobilních hospiců, dále tu byli i ti, kteří právě v poslední době založili mobilní hospic a přijeli načerpat zkušenosti od druhých. A byli tu i ti, kdo se teprve připravují hospic založit. Byli to lidé, kteří mají velký „kapitál ochoty“ sloužit nezištně nemocným, kterým současná medicína, i když je na vysoké úrovni, už není schopná kurativní péčí pomoci, a kteří nutně potřebují intenzivní paliativní péči, léčení nejenom fyzických bolestí, ale potřebují léčit psychické, sociální a duchovní bolesti: různé úzkosti, starosti, strachy, opuštěnost, osamělost. Často se trápí otázkami po smyslu všeho, po smyslu nemoci a utrpení, po smyslu života a smrti, po smyslu bolesti. To jsou bolesti, které většinou provázejí pacienty v terminálním stavu.

Péče o utrpení psychického a sociálního rázu se začíná trochu rozvíjet, ale starost o utrpení duchovního charakteru je zatím velmi v plenkách. A právě této stránce utrpení mobilní hospicové týmy věnují mimořádnou pozornost. Zvláště zkušenosti z těchto oblastí si pracovníci sdělují. Neexistuje obecné povědomí, že tyto skutečnosti mohou působit velké bolesti a utrpení a že existují postupy, jak tyto bolesti odstraňovat, a tak pomáhat pacientům v terminálním stavu důstojně a pokojně odcházet ze života.

Hospicoví pracovníci zaznamenávají tyto zkušenosti působení láskyplné blízkosti, odstraňování strachů, vlévání naděje, přinášení perspektivy pokračování života a tam, kde je aspoň kousek víry v Boha, lze ještě snadněji odstraňovat to, co působí úzkosti a bolesti v této situaci. Neobjevuje se tu touha po „zabití“ života. Při tomto doprovázení člověk umírá pokojně a důstojně. Z těch poznámek bude jednou důležitá kniha svědectví.

Tito ochotní lidé nebudou zřejmě budovat především lůžkové hospice. Na kamenné budovy je třeba řada milionů, na jejich zřízení a pak i na jejich provoz. To, co poskytují – střechu nad hlavou, jídlo – to poskytují u mobilních hospiců rodiny nemocných a ještě něco navíc: domácí prostředí a blízkost svých. „Kapitál“ na tyto vnější věci tito lidé nemají a ani nechtějí mít. Oni potřebují základní finanční zajištění na náklady personální. Přestože dělají tak úžasnou službu, kterou stát sám vlastně nikterak nezajišťuje, nechává tyto hospice často zcela na holičkách. Žijí ze sponzorských darů, z drobných příspěvků.

A účastníci setkání? Velký reprezentativní tým tu byl především z hořické Duhy v čele s vrchní sestrou Janou Sieberovou, která tuto činnost založila a se svým týmem ji už 6 let provozuje. Doprovázelo je společenství hospice z Nové Paky, z Hořic a z Jičína, které má sepjaté ruce a doprovází hospicovou práci, nemocné i pracovníky hospice, svými modlitbami, které jsou důležitou podporou jejich činnosti. Pak tu byly skupinky z Rychnova n. Kn., z Vrchlabí, z Lysé n. L., z Hradce Králové, z Chomutova, ze Sokolova, z Třeboně, z Písku, Plzně, Telče, Tišnova a Břeclavi. Jedna účastnice přijela z Vídně. Byla to Slovenka Jana Maceková, která tam pracuje. Přijela, aby poznala, co vše se tu v tomto oboru děje. I sama přispěla svými zasvěcenými informacemi z těchto oblastí, z Vídně, Rakouska i ze Slovenska.

Setkání oficiálně začalo krátkými úvodními projevy hlavních protagonistů hnutí dr. Marie Svatošové, Jany Sieberové, P. Pavla Rouska, který svou duchovní péčí doprovází pracovníky i pacienty. Také i my, církevní představitelé, já i plzeňský biskup československé církve husitské F. Štojdl, jsme měli na začátku krátké slovo.

Důležité bylo vzájemné představování, osobní i sdílení toho, co se kde děje. Tím se vytváří atmosféra jednoty, protože takové sdílení je projevem lásky, darování...

Velice důležitým bodem programu setkání byly otázky, zvláště ze strany těch, kteří začínají, ale i ostatních. Otázky se týkaly situací, které nastávají v průběhu aktivity, jejich řešení. Odpovídali tu ti, kdo s hospicovým hnutím začínali a mají velké zkušenosti: vrchní sestra Jana Sieberová, hlavní reprezentantka hospicového hnutí u nás, MUDr. M. Svatošová, která v r. 1995 založila první lůžkový hospic v Červeném Kostelci... Byl tu MUDr. P. Sieber, který svou odborností a lékařskou péčí za Duhou stojí a má v této oblasti velké zkušenosti.

Sobotní setkání jsme pak večer ukončili ekumenickou bohoslužbou slova na poděkování za toto první společné pracovní setkání, kterým jsme, jak věříme, zahájili tradici setkávání hospicového hnutí.

kardinál Miloslav Vlk

foto: Jana Sieberová