Přesun na obsah

Život mluví

3. 6. 2015

Téma „hospice“ a otázky související se v poslední době stávají hodně aktuální, ne pouze z hlediska zdravotního a sociálního, ale i z hlediska věroučného a existenciálního. Ve světě sílí trend hledání hodnot, hledání smyslu života a jeho perspektiv. Svědčí o tom aktuálně bohatá literatura doma i ve světě (více na toto téma „Jak změnit svět“).

Zkušenosti hospicových týmů, které doprovázejí nemocné v terminální situaci života, o tom jednoznačně mluví. Fyzické bolesti může lékařská věda více méně zdárně ztišit nebo i odstranit. Ale v terminální životní situaci často trápí člověka řada jiných utrpení a bolestí, na které ani dnes tak vysoce rozvinutá medicína nemá lék. Nejčastěji je to osamocení. Člověk se cítí tváří v tvář blížící se smrti osamocen, sám, i když ostatní tělesné potřeby mohou být uspokojeny. Je totiž stvořen pro společenství, k obrazu Trojice. Jeho existenciální určení je být s druhými a pro druhé a naopak, aby o mne někdo měl zájem, abych byl pro někoho potřebný a užitečný. Celý život člověka probíhá právě v tomto stylu. Když je zdráv, cítí své schopnosti, kterými si tuto „potřebu“ může případně zajistit. Cítí, že ho druzí nějak potřebují, že je pro někoho užitečný. Ale v terminálním stavu má pocit, že „je k ničemu“, že nemůže být „pro druhé“, že je naopak možná na obtíž, že překáží. Nemá síly si sám zajistit, aby „byl s někým“. V takové situaci se projevuje „obnažené nitro člověka“, „existenciální“ bolest z toho, že je sám, ale také základní určení člověka, „být pro“, které mu ani nemoc neodejme.

Na prvních stránkách bible je řečeno: „Není dobré, aby člověk byl sám...“ /Gn 2,18/. Tuto „identitu“ člověka lze také vyjádřit jiným pojmem, který vyjadřuje i druhý směr, zpětnou vazbu: člověk je stvořen, určen k lásce, která přichází od druhých.

Ne vždycky mohou v nemocnici tyto „potřeby“ zajistit. A tady je důležité, aby ti, kteří žijí okolo něho, v rodině, aby si tuto skutečnost uvědomovali, a na ni příslušně reagovali. Pokud blízcí, kteří jsou kolem umírajícího, nemohou z jakýchkoliv důvodů tuto službu plnit, nastupuje tady funkce sester z hospicového týmu, které přicházejí nejdříve poskytnout minimální potřebnou lékařskou službu, a ony mohou zajistit a také zajišťují (mnohdy i v noci) tuto „potřebu“, která je vlastně součástí „léčebné“ péče v této fázi nemoci. A i když nemocný už nemluví a má třeba zamhouřené oči, přece jen vnímá pohlazení, jestliže ho někdo drží za ruku, prostě fyzickou blízkost. V této situaci je velice důležité a léčebné – a člověk na to velmi slyší – vhodně ujistit, zvláště když se jedná o člověka věřícího, že Bůh, který ho má rád, který je milosrdný a vše odpouští, je mu stále blízko a neopouští ho. V terminální situaci člověk většinou nediskutuje, ale ve své kritické situaci velmi živě vnímá naději a přijímá ji.  Ujištění, že život jde dál, že se setká se svými, kteří ho předešli, až projde smrtí, je na tento strach lékem.

Tento strach totiž odkazuje na skutečnost, že v hloubce srdce člověka je vtisknutá touha, kterou ve své písni „Závidím“ vyjádřil písničkář Grossmann, nemocný leukémií a „odsouzený“ na smrt: „Vždyť já chci jen žít, jak žít se má...“

Také Světová zdravotnická organizace počítá s tím, že součástí poskytované pomoci v takové situaci, je rovněž péče duchovní.

Právě s pocitem osamocení často souvisí strach z nebytí, z prázdnoty, ze smrti, z konce. Tento strach trápí zvláště lidi, kteří nemají víru v život pokračující po smrti. Na tyto bolesti, na tato trápení nejsou jiné léky, než přinášet naději. Hospicoví pracovníci by mohli k těmto úvahám přinést stovky konkrétních potvrzujících zkušeností.

Jsou také často případy, že někoho trápí pocit nevyrovnané a neodpuštěné viny, vztahy s těmi nejbližšími. Tady by hospicoví pracovníci měli velmi citlivě podporovat prohlubování vzájemných vztahů a jednoty s příbuznými, kteří jsou okolo nemocného. Mluvit i s nimi. Často se takovými vzájemnými rozhovory vytvoří atmosféra porozumění a odpuštění a nemocný se velmi uklidní.

Situace člověka v terminálním stavu prozrazuje jeho identitu, k čemu člověk je a jak „funguje“. Tato identita člověka je potvrzována i na „opačném“ konci života – u dětí. Ještě než dítě rozumí slovům a dříve než umí mluvit, je jeho základní komunikací se světem, s okolím, dotyk, hlazení, políbení, úsměvy, tón hlasu... Dítě z toho vyrozumí: tady jsem přijato, tady mě mají rádi. Od nejútlejšího věku potřebuje dítě cítit blízkost. To je i neuvědoměle v hloubce jeho duše. Pokud tato základní existenční potřeba není naplňovaná, může docházet k „defektnímu“ vývoji osobnosti. A to se často projevuje v nenormálních, defektních projevech v pozdějším věku. Možná, že i zde pramení různé stíny mezilidských vztahů v dnešním světě. Tyto skutečnosti nám dokazují, že sám člověk není suverénním pánem svého života, že je zasazen do sociálních kontextů, které ho od samého začátku ovlivňují, ze kterých musí vycházet a se kterými musí ve svém životě počítat.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka