Mistr Jan Hus

Aktuální široce založené přípravy na slavnostní připomenutí 600. výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici pomalu vrcholí.

Co všechno předcházelo? Do nepřímé a vzdálené přípravy můžeme počítat zvláště otevření „Husovy kauzy“ na II. Vatikánském koncilu na počátku 60. let minulého stol. A dále impulsy papeže Jana Pavla II. při jeho trojí návštěvě v naší republice v 9O. létech minulého století. Při té první nás vyzval, abychom se věnovali Husovu životu a jeho působnosti, aby tato osobnost národ spíše spojovala, než rozdělovala. A pak ekumenická husovská komise v 90. létech minulého století završená symposiem na papežské lateránské univerzitě ve Vatikánu v prosinci 1999...

Dále pak několikaletá práce současné ekumenické komise k přípravě šíře založených vzpomínkových slavností k 600. výročí Husovy tragické smrti.

Skvělým vrcholem celého úsilí v této oblasti je zmíněnou komisí připravovaná „Bohoslužba smíření s Bohem a mezi křesťany s prosbou o odpuštění“, která se bude konat 20.6.2015 u Panny Marie před Týnem v Praze za ekumenického předsednictví představitelů zainteresovaných církví, patriarchy Československé církve husitské, Tomáše Butty, seniora Českobratrské církve evangelické mgr. Joela Rumla a katolického plzeňského biskupa Františka Radkovského, předsedy přípravné komise. Církve tady dělají beze sporu historický krok, který zřejmě nemá v našich dějinách obdoby a jehož dosah si myslím národ ani neuvědomuje. Už během pracovních příprav ekumenické komise byla silně znát hluboká bratrská ekumenická atmosféra.

Je pěkné, že se celá společnost v tomto období tolik zajímá o osobu Mistra Jana Husa v našich dějinách, nejen na rovině církevní, ale i společenské: přednášky, výstavy, náboženské akce a jiné. V minulosti vzbuzovalo jeho učení a zápolení často zvláštní zájem, i když ne vždycky pochopení. Mistra Jana Husa si však připomíná i zahraničí, samozřejmě Kostnice, ale i Německo, Itálie...

Na Husovo dědictví působil po jeho smrti často kulturní a politický vývoj v našich dějinách, který ovšem leckdy způsobil, že tehdejší chápání jeho reformní činnosti deformovalo pravdivý pohled na Husovo působení a pokřivovalo podobu jeho poslání. Klasickým příkladem je třeba i prezidentská vlajka nad Hradem s heslem „Pravda vítězí“, které naše politická reprezentace po první světové válce při vzniku samostatného Československa zvolila. Byla to atmosféra vlasteneckého nadšení a „národovectví“, které se šířilo již od druhé poloviny 19. stol. a které nemělo příliš mnoho pochopení pro vlastní duchovní rozměr Husovy činnosti a tak přizpůsobili jeho životní heslo „Pravda Páně vítězí“ a okleštili ho na filosofický slogan „Pravda vítězí“, který společnosti a národu v minulosti a možná ani dnes pro život moc neříká.

Nechci generalizovat tu skutečnost, že někteří používali Husovo učení k uskutečňování svých vlastních představ a vykládali si ho podle svých potřeb a že se chtěli Husovou autoritou zaštiťovat zvláště v odporu vůči katolické církvi. Nechci to generalizovat na celkový vztah národa k Husovi.

Jak si Češi v dějinách Husovo učení a „pravdu“ přizpůsobovali, můžeme zahlédnout pohledem do dějin, do historických děl o Husovi, např. do Jiráskových románů, které ovšem byly často brány jako vědecké zpracování dějin do školních učebnic. Právě tyto „dějiny“ zůstávají v hlavách starší a střední generace zásluhou známého komunistického ideologa Zdenka Nejedlého. Myslím, že pod tím vlivem byl trochu zpracován i Vávrův film o Husovi v 50. létech. Tomuto vlivu se do jisté míry v některých místech nevyhnul ani trojdílný Svobodův velkofilm „Jan Hus“ podle románů spisovatelky Kantůrkové.

Ekumenická komise pro přípravu připomenutí 600. výročí smrti M. Jana Husa, jíž se účastní reprezentanti různých církví, oborníci, teologové a historici, připravila ve spolupráci s Českou televizí šestidílný dokumentární seriál, populárně vzdělávací cyklus „Druhý život Mistra Jana Husa“, aby vylíčili, jak Hus začal hned po své smrti žít „druhým“ životem, tedy jak si ho jednotlivá historická období přizpůsobovala podle svých představ a kultury. To se týká samozřejmě velmi silně i naší současné doby. Ale seriál se snaží ukázat Husa bez těchto přemaleb, Husa „originálního“...V jeho prvním dílu prochází historik P. Helan s dokumentaristkou Petrou Nesvačilovou různá období našich dějin a ukazují, jak se s Husem a jeho učením zacházelo. Hned po jeho smrti - náboženské a politické vření v 15. stol., osudy Husova dědictví po Bílé Hoře, v době osvícenství, přes romantické 19. stol. s probouzejícím se národním uvědoměním, přes komunismus až do současné doby. Tato „procházka“ je i o proměnách českého vztahu k náboženství, politice a kultuře, ale také o mediálních manipulacích. Ostatní díly tuto linii dále konkretizují.

Pro 600. výročí připravila Ekumenická rada církví vynikající symbol. Na první pohled je to kalich na pozadí známého obrysu Husova poloportrétu. Ale když se soustředěně zadíváme na tento symbol, postupně si všimneme, že z tmavého obrysu poloportrétu vycházejí obrysy rukou, které drží knihu. A na tomto pozadí držené knihy – což nemůže být nic jiného než bible – se jasně začne rýsovat kalich. Evangelium a kalich – zřetelné jádro a souhrn Husova učení. Hluboké východisko a výraz jeho reformy: návrat k evangeliu. I kalich odtud vychází. Při posuzování Husova učení je nutno vycházet z tohoto principu.

Na výstavě Národního muzea k Husovu výročí byl vyložen velmi vzácný originál Jenského kodexu, nádherně iluminovaného husitského rukopisu. Někteří odborníci mají za to, že iluminované tabule kodexu „These et antithese“, ukazující protiklad Ježíšova života v evangeliu a života tehdejší církve, a že i některé další rukopisné jednotky používali husiti po Husově smrti při různých shromážděních. Dovolím si představit, že na těchto tabulích je zachyceno to, co Hus kázal, poněvadž jsem o paleografickém rozboru Jenského kodexu psal koncem padesátých let závěrečnou práci svých vysokoškolských studií. Některé tabule kodexu jsou zachyceny i na stěnách Betlémské kaple.

Myslím, že je škoda, že se těchto textů v současné době málo využilo při studiu Husova působení. Tyto texty psané v originálu gotickým písmem jsou dnes krásně přepsány s ikonografickým komentářem a snadno dostupné v přepisu třech odbornic Milady Homolkové, Milady Studničkové a Petry Mutlové. Škoda, že tato záslužná práce nebyla více využita ke snadnému posouzení Husova učení, poněvadž je zřejmé, že texty těchto obrazů vycházejí z Husova kázání.

Komentáře k Vávrovu a Svobodovu filmu, k Husovskému komixu i nejrůznější články, kterými se to na různých mediálních portálech jen hemží, by mohly být vhodným materiálem pro napsání vědecké práce na různých odborných úrovních o vztahu dnešní české veřejnosti, politiků, novinářů i různých ideologů k M. Janu Husovi a k hodnotám, které on vyznával a hlásal – o vztahu k evangeliu a svátostem (kalichu). Na pozadí oslav a různých jubilejních akcí vystupuje nejsilněji účast a zásluha vysokých představitelů katolické církve o nový pohled a o vyzdvižení a pozitivní hodnocení Husovy osobnosti i jeho tehdejších reformních snah i o vyslovení lítosti nad jeho osudem, na kterém nesou vinu i tehdejší představitelé církve. Mám tu na mysli již připomínané známé otevření „Husovy kauzy“ na největším „reformním„ koncilu moderní doby, na II. vatikánském koncilu českým kardinálem Beranem.

Největší zásluhu o aktualizaci a rozvinutí „Husovy kauzy“ měl, jak jsem výše připomněl, bezesporu svatý papež Jan Pavel II., který při své první návštěvě po pádu komunismu v Praze v dubnu 1990 vyzval české katolické biskupy, českou církev, abychom se zabývali postavou Mistra Jana Husa, aby nás už nerozděloval, ale aby se stal postavou, která spojuje. To byla jistě krásná idea. Ale netušili jsme, že se to stane jednou opravdovou skutečností. Když Jan Pavel II. v r. 1995 přijel na druhou návštěvu u příležitosti kanonizace Jana Sarkandra, znovu se pozitivně vrátil k Husovi, vyslovil omluvu za jeho upálení a podpořil svou původní výzvu. A tehdy se k tomuto hlasu připojil i tehdejší předseda ERC synodní senior českobratrské církve evangelické Pavel Smetana. V roce 1999 Jan Pavel II. ocenil osobní kněžský život Mistra Jana Husa, zařadil ho mezi reformátory a znovu litoval jeho násilné smrti. Všechny tyto kroky byly cestou, na které bylo připraveno důstojné vyvrcholení těchto snah u příležitosti 600. výročí upálení Mistra Jana Husa – kající bohoslužba odpuštění a smíření, nejen oficiální slavení nejvyšších představitelů církví, ale i věřících různých církví na mnoha místech naší vlasti, jak o tom informují různé mediální portály.

Představitelé různých církví budou slavit tuto bohoslužbu smíření a odpuštění také v Římě a přijme je v pondělí 15.6. i papež František. Tím budou i na celocírkevní rovině dovršeny snahy, ke kterým vyzval sv. Jan Pavel II.

Významným závěrem celé historické události vystoupení reformátora Mistra Jana Husa může být konstatování, že reformní snahy Husovy, aby se život církve opět přiblížil evangelnímu ideálu, byly vlastně široce naplněny na rozsáhlém reformním Druhém vatikánském koncilu začátkem 60. let minulého století, který dalekosáhle překročil mnohé snahy různých reformátorů v dějinách církve. A také akcenty reformních snah Husových – bible a kalich – našly v koncilních dokumentech své plné uskutečnění. Konstituce o Božím zjevením a Konstituce liturgická by zcela jistě uspokojily a daleko překročily očekávání reformátorů.

kardinál Miloslav Vlk