Přijetí u papeže Františka - ekumenické společenství

Příprava připomenutí 600. výročí od smrti Mistra Jana Husa delší dobu čeřila pozornost celé společnosti. V Husovské komisi církve společně připravovaly program pro přípravu důstojných oslav jubilea. Jejich vyvrcholením v duchu výzvy Jana Pavla II. a dlouholetých prací se měla stát společná bohoslužba odpuštění a smíření s Bohem, mezi věřícími, jednotlivými církvemi a tedy i mezi skupinami lidí v naší společnosti.

Přes velmi intenzivní pracovní program v posledních týdnech se papež František rozhodl poskytnout ve Vatikánu, v Apoštolském paláci, společnou audienci ekumenické delegaci, reprezentující církve, které se zabývaly M. Janem Husem, jeho učením a činností, totiž patriarchovi Československé církve husitské Tomáši Buttovi a jeho doprovodu, Joelu Rumlovi, senioru českobratrské církve evangelické s jeho doprovodem, plzeňskému katolickému biskupovi Františkovi Radkovskému, který přípravné komisi jubilea předsedal, a ještě dalším členům více než desetičlenné delegace, kterou také doprovázel velvyslanec u Svatého stolce, J.E. Pavel Vošalík. Mně připadl úkol představit Svatému otci delegaci a v krátkosti i bohoslužbu slova odpuštění a smíření, kterou jsem mu při té příležitosti v italském překladu předal a on ji se zřejmým potěšením přijal.

Papež byl už dříve informován o slavení tohoto jubilea tragické smrti M. Jana Husa, na které ho ČBK pozvala. Protože však měl už dříve plánovanou státní návštěvu v Latinské Americe, jmenoval mě pro tuto příležitost svým legátem, jak to v podobných situacích bývá v církvi zvykem.

Celá záležitost papeže, který je na takovéto události zvlášť značně citlivý, velmi zaujala, a proto nás rád v pondělí 15.6. po poledni přijal asi na čtyřicetiminutovou audienci, když jsme s uvedeným programem přišli „ad limina Apostolorum“, aby také zde, ve Vatikánu, a na rovině celocírkevní už počtvrté zazněla připomínka tohoto našeho velkého kněze a reformátora. Prvně tak udělal počátkem 60. let kardinál Josef Beran, kterého komunisté propustili z internace, na celocírkevním fóru Druhého vatikánského koncilu. Pak Jan Pavel II. při své první návštěvě v Praze v roce 1990 a znova papež v roce 1995 v Olomouci při kanonizaci kněze Jana Sarkandra a paní Zdislavy. A v roce 1999 se na Papežské lateránské univerzitě ve Vatikánu konalo husovské sympozium. Tehdy pronesl Jan Pavel II. ve svém projevu k sympoziu svůj slavný výrok o Husovi: vyslovil lítost nad Husovou tragickou smrtí, zmínil jeho poctivý kněžský život a důležitým bodem tu bylo zařazení Husa mezi reformátory církve.

Dnešní příležitost je vyvrcholením celého toho procesu, který začal papežovou výzvou v Praze v roce 1990.

Že tato záležitost ležela papežovi na srdci, ukazuje jeho zmínka o Husovi v Lateránské bazilice při setkání s účastníky dnů duchovní obnovy, pár dnů před naší audiencí. Papež se potřeboval rozdělit o to, že si sám pro nás připravoval projev, což bylo známkou, jak hluboko byla tato bolestná záležitost přítomná v jeho srdci a signálem, v jakém stylu a duchu se jeho projev ponese.

Pondělní audience byla historickou událostí. Papež poprvé přijal oficiálně ve Vatikánu delegaci ve složení, jak uvedeno výše. Všichni aktivně činní měli na sobě svá liturgická oblečení. Zvláště u příslušníků Církve československé husitské zářil na jejich prsou červený kalich, byla mezi nimi takto oblečená i žena, duchovní církve husitské Hana Tonzarová.

Způsob, jakým audience probíhala, byl zřetelným znamením, že si papež každého bratra a sestry ve víře váží: s každým se přivítal a každému podal ruku u vstupu do knihovny, kde nás přijímal. Při audienci nás posadil do kruhu kolem sebe. I to byl silný moment - ekumenické společenství kolem papeže. Po úvodních pozdravech jsme dostali do rukou český text projevu, který papež pronesl italsky.

Pak se znovu projevil papežův styl konkrétní lásky – chtěl všechny něčím obdarovat. Dal přinést oficiální vydání své první encykliky Radost z evangelia jako vhodný dárek pro „husity“, následující Jana Husa, který zdůrazňoval obnovu církve návratem k evangeliu. Byla to současně tichá ukázka, kde v této záležitosti - v evangelizaci, dnes katolická církev stojí. Papež obcházel společenství a každému předal encykliku v jazykové mutaci, kterou si každý přál. Přidal papežskou medaili s připomínkou rodiny jako domácí církve. Na závěr pak Joel Ruml poděkoval za přijetí a předal Svatému otci společný dar nekatolických církví – na českém masivním skle vyryté vyobrazení M. J. Husa z jedné reformační knihy s jeho jménem a daty 1415 a 2015. J. Ruml při tom vyslovil naději, že se se Svatým Otcem setkáme i v naší vlasti. Svatý otec se pak u vchodu s každým osobně rozloučil. Tento osobní přístup papeže velice oslovil přítomné a potvrzoval, že jeho slova o církvi jako společenství, jako rodině bratří a sester, nejsou jen zbožná slova...

I z papežova projevu je patrné, že se zabýval celou záležitostí osobně. Nejen cituje své předchůdce a osobně se k hodnocení M. J. Husa z úst svého svatého předchůdce připojuje, ale nabádá, že je třeba ve světle přístupu svatého Jana Pavla „dál studovat osobu a činnost Jana Husa, který byl dlouho předmětem sváru mezi křesťany a dnes se stal pohnutkou k dialogu...“ Vyjadřuje přesvědčení, že „další bádání bude důležitou službou historické pravdě, všem křesťanům a celé společnosti, i za hranicemi vaší země.“ Připomíná pak vatikánský koncil a jeho zaměření „k obnově církve novou evangelizací“. A zdůraznil, že když odpovíme na Kristovo volání k trvalému obrácení, budeme „společně postupovat na cestě smíření a pokoje“. A řekl, že se s těmito pocity „duchovně připojuje ke kající bohoslužbě“, kterou jsme pak společně s mnoha dalšími účastníky (byli tam i někteří středoevropští velvyslanci u Svatého stolce) konali v koleji Nepomucenum, kde zemřel „ve vyhnanství“ kardinál Beran, který Husovu kauzu připomněl na koncilu.

kardinál Miloslav Vlk