Obhajoba Memoranda

Ze sdělovacích prostředků je dobře známo, že v závěru měsíce února bylo různým ústavním a církevním činitelům předáno „Memorandum za nápravu vztahů státu a církví v ČR.“ Jejími tvůrci jsou zástupci Moravskoslezské křesťanské akademie. Je to akce „zdola“, ze širokých vrstev věřících a podepsalo ji asi 15 tisíc signatářů. Je výrazem toho, že ani obyčejným věřícím není stav vztahů mezi církví a státem lhostejný, a proto apelují na příslušné činitele, aby se konečně zasadili za řešení dávno neřešených problémů, které se samozřejmě i jich dotýkají.

Prezident Václav Klaus, kterému bylo Memorandum také předáno, na ně ihned odpověděl. Jeho odpověď obsahuje řadu nepřesností, nesprávností a různá překroucení pravdy, proto si dovoluji se Memoranda zastat.

V úvodu textu Memoranda se konstatuje, že „po pádu totalitního režimu demokratický stát zjednal zásadní nápravu…“ v oblasti náboženské svobody. Prezident napsal, že cítí „nemalý rozpor Vašich výše uvedených slov s kategorickým požadavkem na ´nápravu poměrů´mezi státem a církvemi…“. Kdo je dobrým znalcem situace, nemůže s takovouto formulací pana prezidenta souhlasit. „Zásadní náprava“ spočívala ve vydání zákona č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženský společností, který deklaroval onu nápravu. Stejně i fakt, že ze zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem - č. 218/1949 Sb. byl škrtnut paragraf č. 2 o tzv. státním souhlasu, který zakládal zotročení kněží v jejich službě. (Ten byl použit v době komunismu i proti mně). Po pádu totality byl škrtnut. Avšak mnoho problémů zůstalo nevyřešeno, zvláště majetkové narovnání, bez kterého církve zůstaly na státu závislé. Jestliže Memorandum kategoricky požaduje „nápravu poměrů“ mezi státem a církví, je nutno se jasně podívat na skutečnost 90. let minulého století.

Během těchto dlouhých let nebyla dostatečná politická vůle vládních garnitur, v nichž Václav Klaus hrál rozhodující roli, řešit otevřené, nevyřešené otázky. Česká biskupská konference vydala v r. 2001 brožurku „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“, v níž je dostatečně dokumentována ona politická neochota k řešení těch problémů. Jsou tam uvedeny doklady a citace činů i výroků politiků, i dnešního prezidenta, které jsou velmi výmluvné a nelze je přehlédnout. Už politická nečinnost tohoto období (10 let) je dostatečnou inspirací k petici za „nápravu“. Memorandum má na mysli zvlášť posledních sedm let, kdy se objevily pokusy „zásadní nápravu“ zvrátit, a to bylo hlavním silným motivem k petici. (Popis této situace jsem dosti jasně vykreslil na svém internetu v článku Komentář o vztahu církví a státu.  Stačí jen připomenout snahu o zúžení prostoru svobod církví daných ústavou a výše citovaným zákonem č. 308/1991 Sb. ve formulaci č. 3/2002. Bohužel na tomto pokusu o deformaci se podílel, i přes naše upozornění, sám Václav Klaus, když podepsal zkén, jehož pasáže byly protiústavní a následně byly Ústavním soudem zrušeny. Zdá se, že rozpor je spíše v paměti pana prezidenta než ve slovech Memoranda. Činnost Ministerstva kultury ČR v těchto sedmi letech, popsaná v mém článku, potvrzuje oprávněnost formulací tohoto Memoranda a neoprávněnost námitek prezidentovy odpovědi.

Pan prezident dále mluví o požadavcích „na absolutisticky chápaný návrat do majetkových poměrů…“, na „kategoricky nastolený požadavek fyzického navrácení církevního majetku“. Také tyto silácké formulace jsou neoprávněné, poněvadž diecéze takovéto požadavky nestavějí (srov. výše cit. “Přehled jednání mezi církvemi a státem…“, kde jsou uvedena rozhodnutí biskupské konference), byla tu naopak řada jiných řešení.

Odpověď na námitku, že jsme prezidentovi neadresovali své požadavky, si dal v úvodu své reakce na Memorandum sám, když napsal, že „primárním adresátem jsou vláda, parlament a politické strany…“ .

V závěru svého dopisu vypočítává některé „představitele katolické církve se kterými mluvím velmi pravidelně", “kteří by k tomu měli dost příležitostí“, aby ho informovali, jako například strahovský opat Pojezdný, (který jako zástupce řádů žádá naturální restituci). Že by si toho pan prezident nevšiml? Nebo teolog Skalický, který ostatně není žádným zástupcem církve u nás a necítí potřebu ani kompetenci o takových věcech mluvit. (Pan prezident tentokrát z představitelů katolické církve vynechal pana arcibiskupa Otčenáška, pod jehož záštitou Memorandum vznikalo). Kromě toho se zřejmě všichni domnívali, že prezident není „primárním adresátem“ takových otázek, jak sám říká, a proto mu o tom neříkali. Prezidentova patetická a poněkud populistická otázka: “Jsou snad menšími katolíky než Vy?“ (kádrování?) prozrazuje, že opravdu nechápe smysl petic vůbec, ani strukturu církve a kompetencí v ní, ani svobodu věřících pozdvihnout hlas v různých otázkách podle vlastního svědomí.

Dále pan prezident uvažuje o „financování církví“ a o nutnosti nalezení širokého politického a společenského konsensu, aby otázka byla vyřešena. Škoda, že z tohoto uvažování vynechává první předpoklad, který církev katolická vidí, totiž majetkové vyrovnání se státem, který drží její majetek, zabavený protizákonně komunistickým režimem. Náprava bezpráví a ochrana práv občanů je první povinností demokratického státu. Samozřejmě pokud si stát nadrobil různé problémy tím, že nedostatečně ochránil tento majetek, pak má pochopitelně povinnost hledat nápravu, ale ne na účet poškozených, a tak vytvářet nová bezpráví! Občané tu nejsou pro stát, ale naopak! Pan prezident namítá, že by pak bylo nutné provést "naprostou odluku církví od státu“. Chci i tady připomenout často zapomínanou Listinu základních práv a svobod, kde je napsáno, že „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ To je v naší Ústavě základní prohlášení odluky církví od státu. To, co brání jejímu plnému uskutečnění, je nevyřešené majetkové vyrovnání, kterému brání nedostatečná politická vůle příslušných činitelů státu. Tam je problém. Katolická církev si to přeje už od začátku. Velmi mě zamrzelo, že při této příležitosti pan prezident zcela nekompetentně a populisticky mluví o tocích „peněz daňových (i nevěřících) poplatníků“, které jsou vynakládány na financování církví. Ekonom úrovně pana prezidenta jistě dobře ví, že do státního rozpočtu plynou z druhé strany miliardy ze státem neoprávněně drženého majetku a státním rozpočtem jen procházejí. Z těchto peněz církve vrací stát na subvencích církví jen malou část. Mluvit o penězích daňových poplatníků v tomto smyslu musí budit dojem proticírkevní propagandy a snahy poškodit církev.

Podobná tvrzení ukazují, že v našem státě ještě nebyl zaznamenán evropský pohyb od přísné odluky francouzské revoluce před 200 lety k mezitím rozvinutému kooperačnímu modelu, který vedle svobod a nezávislosti na státu uznává, že se stát a církve vzájemně potřebují, že nejsou jen spolkem turistů, jak je kdysi pan prezident nazval, ale že mají vzájemně řadu kooperačních oblastí. Stačí se jen rozhlédnout nejen po evropských názorech v této oblasti. Jinak jsme (jako možná v lecčems) ostrůvkem vlastní dokonalosti. Církve jsou tedy bezesporu vůči státu i určitými partnery, protože nedělají jen svou soukromou činnost, ale například spravují velkou řadu památek národního kulturního pokladu. To není soukromá činnost církví. A tady, jako i v jiných podobných oblastech, je třeba se dohodnout.

Velká je otázka novely zákona o církvích z r. 1991 č. 308/1991Sb, kterou ministerstvo kultury v r. 2001 připravilo a která byla diskutována a odmítnutá církvemi. Prezident se přimlouvá za „všestranně věcnější a klidnější debatu o novele zákona o církví…“. Takovou debatu jsme v r. 2001 vedli donekonečna na různých rovinách s vládními činiteli, oni slibovali, ale byli jsme oklamáni (viz výše uvedený článek Komentář k diskusi vztahu státu a církví).

Prezident se zmiňuje i „o smlouvě se Svatým stolcem, která je – jak říká - podle mého názoru rovněž obětí předsudků a snahy dosáhnout prosazení dílčích zájmů namísto hledání konsensu a respektování obecných priorit…“ A soudí, že ji „věřící ke svému duchovnímu životu nepotřebují…“ Jestliže hlava státu označuje právo na mezinárodní smlouvu, které katolická církev má a ostatní státy okolo nás je respektují, za „prosazování dílčích zájmů“, pak dokazuje, že nerozumí mezinárodnímu právu, ano právu vůbec, a chce o tom právu diskutovat. I takovéto skutečnosti inspirovaly tvůrce Memoranda k požadavkům „nápravy poměrů“.

Velmi zvláštně působí, když hlava státu, který se deklaruje jako nekonfesní a církev pokládá za „turistický spolek“, chce radit, co církev ke svému duchovnímu životu potřebuje a co ne. To dělaly režimy v minulosti. Je třeba nesměšovat dohromady rovinu duchovní a právní. Z vyslovených vět je zřetelné, že mezinárodní smlouva s Vatikánem není zásadně pochopena jako garant náboženské svobody katolické církve, záruka statu quo, dosaženého v určitém období, aby svobody nebyly zužovány. Kdyby tato smlouva byla ratifikována hned po podepsání vládou, tak by nedošlo ke snahám ministerstva kultury a k odhlasování parlamentem a podepsání prezidentem oné novely, která měla protiústavní pasáže a kterou musel Ústavní soud revidovat. K tomu je dobrá smlouva s Vatikánem. Je to ochrana demokracie v oblasti náboženské svobody.

Vývoj vztahů mezi církvemi a státem za posledních sedm let je dokladem potřeby takové smlouvy.

Ve svých postojích vycházím z vlastních zkušeností za doby komunismu, kdy jsem se i v nebezpečí, které tehdy hrozilo, zastával práva a spravedlnosti. Můj postoj je také v linii, kterou šli moji předchůdci kardinál Beran a kardinál Tomášek.