Přesun na obsah

Dialog s islámem

8. 1. 2016

S islámem jsme se někteří z nás začali více setkávat v 90. letech, po pádu komunismu. Tehdy jsme se my, biskupové z postkomunistických států, začali více účastnit práce v Radě evropských biskupských konferencí (CCEE). Zažili jsme klidnější a trochu kulturnější dialog. Konstatovali jsme, že islám je kulturně o řadu století zpět, že jeho instituce jsou nedostatečně informovány o křesťanské kultuře Evropy, a islámu jsme vytýkali chybějící reciprocitu, že práva, která požívají v Evropě, nedopřávají lidem ze Západu, kteří v islámských oblastech pracují.

Pomalu se rozvíjel i odborný dialog na rovině dvou velkých světových náboženství; v Římě se vedl dialog na rovině příslušných vatikánských komisí. Také Hnutí fokoláre vedlo neoficiální dialog s iránskými islámskými misionáři, kteří na jedné římské universitě studovali.

Ale za těch 20 let se poměry v islámském světě podstatně změnily. Různá politická seskupení silně zneužívala náboženství islámu pro politické cíle (Al-Kaida apod.), v různých částech Asie se bojovalo, a silně se rozvíjel terorismus. To vše zcela měnilo tvář islámu. Nechci se tu však zabývat historií islámu a jeho vývojem v moderní době.

V posledních letech v souvislosti s islámským terorismem a jeho útoky, zvláště v Evropě, se vznikem teroristického islámského státu, a zvláště s útěkem mnoha obyvatel především z blízkovýchodních zemí a s rozvojem velké migrační vlny, se v Evropě hodně diskutuje o islámu, jeho náboženské praxi a o jeho kultuře. Představy o islámu se z důvodů uvedeného vývoje v očích lidí velice změnily a diskuse o něm je nesena zvláště strachem a nenávistí. Emoce jsou špatným pomocníkem a rádcem a na skutečnost vždy vrhají zkreslující stíny. Konfrontace s touto složitou komplexní situací je velmi obtížná a diskusi o ní je vhodné vést i na různých rovinách odděleně, myslím třeba hledisko politické, ekonomické a jistě také náboženské.

Chci si tu všimnout některých aspektů náboženských. Toto hledisko bych oddělil od hlediska politického, i když to třeba úzce souvisí, a chci konstatovat, že jednoduše neztotožňuji islám s terorismem.

Také v církvi se v souvislosti se všemi těmito skutečnostmi vede dialog na téma islám, často ovlivněný emocemi. Byl veden už před 50 lety na Druhém vatikánském koncilu, který k tomu formuloval krátký dokument, dekret o mezináboženském dialogu „Nostra Aetate“ a v něm malou kapitolku o islámu. Myslím že je užitečné na tento text nezapomínat. Říká se v něm: „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země ...Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává...Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim...“ A text připomíná i „rozbroje a nepřátelství“ v dějinách mezi oběma náboženstvími a „vybízí všechny, aby zapomněli ...a upřímně se snažili o vzájemné porozumění…“

V roce 1986 se muslimové účastnili v Assisi velkého setkání světových náboženství, svolaného papežem Janem Pavlem II. V Cassablance Jan Pavel promluvil k muslimské mládeži a vyzval je , „aby všichni věřící v Boha podporovali přátelství a jednotu mezi lidmi a národy...“

A když byl papež František nedávno v Africe, navštívil v Bangui centrální mešitu, přestože bezpečnost upozorňovala na velká napětí, která panují. Papež na setkání jasně řekl: „My křesťané a muslimové jsme bratři. Spolu vyslovme „ne“ nenávisti, násilí, pomstě, zvláště té ve jménu víry...“

Papež František nevynechá žádnou příležitost, aby vycházel vstříc. Zvláště přesně před rokem při 50. výročí papežského institutu pro studium islámu, zdůraznil nutnost „setkávat se a naslouchat, vést dialog, překonat předsudky“. Velmi odvážně říká: „Kvůli násilí a terorismu se rozšířil postoj nebo přímo odsuzování různých náboženství...žádné náboženství není imunní před rizikem fundamentalismu a extremismu. Je třeba hledět na pozitivní hodnoty, které oni žijí a které hlásají. Je třeba pozdvihnout pohled, abychom šli dál...“ Není možné generalizovat některé negativní jevy a nevidět to pozitivní.

Široce jsem citoval papežovy názory, protože mnozí naši fundamentalisti a extremisti nejsou s to „pozdvihnout oči“, přenést se přes různé i bolestné skutečnosti a přistupovat k problémům s nadějí. Církevní dokumenty i papežové mají jiná východiska, jinou metodu, bez nenávisti. Takovouto cestou se lze přiblížit k pravdě.

Můžete například srovnat s těmi citáty z církevních dokumentů a z papežových projevů výrok jednoho katolíka, který napsal, že „pokládá islám za zrůdnou a násilnou ideologii, která nemá nic společného s náboženstvím“...(směšuje zneužití náboženství a terorismu). Jiní se opět nemohou smířit s tím, že Bůh, kterého uctívají i muslimové, je Bůh Abrahámův, jak o tom mluví vatikánský dokument. A hned to překrucují, že svým tvrzením pokládáme Mohameda za proroka, jak to tvrdí například pan Lhoťan na internetu. A je celá řada podobných až zarážejících vyjádření. Nadávky a nenávist není cesta, jak se dobrat pravdy. Taková metoda se spíše podobá některým způsobům myšlení z minulosti.

U nás se zástupci tří náboženství, která uctívají jednoho Boha, Abrahámova Boha - židé, křesťané a muslimové - setkáváme na „Společném hlasu Abrahámovských tradic“ a vedeme spolu dialog o naší víře v duchu dokumentu vatikánského koncilu, jak k tomu vyzývá papež František.

Myslím, že politizovat svůj způsob hledání pravdy, je chybou. Taková cesta nevede k nalézání skutečné pravdy.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka