Iuvenescit Ecclesia - nový dokument Kongregace pro nauku víry

IUVENESCIT ECCLESIA, dopis Kongregace pro nauku víry biskupům katolické církve o vztahu mezi dary hierarchickými a charizmatickými pro život a poslání církve.

Dokument je podepsaný prefektem kongregace kardinálem Gerhardem Müllerem a uveřejněný s datem letošní slavnosti seslání Ducha svatého 15. 5. 2016. Po schválení plenárního zasedání kongregace ho schválil také papež František v audienci poskytnuté prefektovi 14. 3. 2016.

Je to z několika důvodů mimořádně závažný dokument:

1. V minulé době odborníci nejednou připomínali dluh, který teologie má vůči Duchu svatému. Tento názor vycházel ze srovnání pneumatologie pravoslavné a katolické. Avšak v posledních létech - myslím hlavně po koncilu, a především tu myslím na papeže Jana Pavla II. - se v církvi častěji připomíná působení Ducha svatého v praktickém životě věřících, zvláště s velkým růstem různých hnutí a charizmatických společenství po II. vatikánském koncilu, jejichž zrod má původ v Duchu svatém. Známá je papežova výzva na prahu 2. tisíciletí: „Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes“.

2. Zvláště po koncilu vzniklo v církvi velké množství větších či menších společenství věřících, církevních hnutí a nových komunit, které jsou registrovány na Papežské radě pro laiky a „o kterých jedná tento dokument“, říká prefekt. Všechny je staví vedle hodnot a bohatství minulých tradičních asociativních skutečností v církvi, které mají své zvláštní cíle (má na mysli zřejmě tradiční řády), vedle Institutů zasvěceného života a vedle společností apoštolského života. „Charakter „hnutí“ je v církevním panoramatu představuje jako skutečnosti silně dynamické, schopné vzbudit zvláštní přitažlivost pro evangelium a schopné přinášet návrh křesťanského života do všech aspektů lidské existence...“ (srov. čl. 2). Dále je charakterizuje ještě silněji: mohou se jich účastnit laici, posvěcení služebníci i osoby zasvěcené. Když se Jan Pavel II. obracel k zakladatelům a zodpovědným osobám za tato hnutí, označil je jako „prozřetelnostní odpověď Ducha svatého na potřebu sdělovat evangelium přesvědčivým způsobem celému světu...“

3. Ne vždycky byly tyto skutečnosti kongregacemi tak jasně definovány a pozitivně přijímány v praxi, v životě církve. Často i na oficiální církevní rovině byly odmítány. Jistě, registrace jednotlivých hnutí a komunit na Papežské radě ve Vatikánu znamenalo v pozdější době určité schválení. Tento dopis adresovaný všem biskupům z Kongregace pro nauku víry však znamená celocírkevní schválení těchto komunit jako plodů Ducha svatého pro současnou církev, a pro biskupy je jasnou směrnici, jak k nim přistupovat v jednotlivých diecézích.

K dokumentu celkově:

Poprvé v dějinách jsou tyto fenomény moderní doby jasně označeny za plody Ducha svatého pro církev dneška a jsou postaveny vedle velkých středověkých charismat řádů a kongregací. Jejich biblický základ kardinál skvělým způsobem doširoka popsal hned v první kapitole „Charizmata podle Nového zákona“, kde utříděně shromáždil výpovědi především listů sv. Pavla a Petra.

V pátém článku této kapitoly se mluví o primátu lásky v souvislosti s udílenými dary... „obojí dary spolupůsobí k tomu, aby bylo zřetelně zjevováno tajemství Krista a jeho spásonosného díla“ (čl. 10). V článku 11 se šířeji zmiňuje o trvalém vztahu Ježíše s Duchem svatým a připomíná encykliku Jana Pavla II. „Dominum et vivificantem“. Dále uvádí jeho myšlenky o působení Ducha sv. v poslání Syna Božího. Stejně tak i papež Benedikt navazuje na Jana Pavla ve své encyklice Sacramentum caritatis a jasně formuluje, že „paraklét působil už při stvoření (srv. Gn 1,2) a je plně přítomen v celé existenci vtěleného Slova“. Připomíná rozhodující momenty Ježíšova života: vtělení skrze Ducha svatého v Nazaretě, křest v Jordánu a další okamžiky, oběť na kříži v Duchu svatém. Kardinál pak cituje obšírněji z uvedené encykliky.

V následující pasáži se pojednává více o vztahu Ježíše k Duchu svatému při jeho působení v církvi, ve svátostech, které nemohou být udíleny bez působení Ducha svatého. (Srv. J 20,22-23). Prefekt tu cituje opět Jana Pavla a jeho projev ke shromážděným zakladatelům hnutí ve svatodušní vigilii v roce 1998: „Pravá charizmata nemohou nesměřovat k setkání s Kristem ve svátostech“.

V této souvislosti mi trochu chybí odkaz na 7. článek konstituce o liturgii, kde je rozvinutá čtverá přítomnost a působení Ježíše Krista v církvi v Duchu sv., zvláště odkaz na Mt 18,20 : „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“. Jméno Boha je láska (srov. 1 Jan 4,8). „V mém jménu“, tedy v lásce. K tomu dále Řím 5,5: „láska Boží je rozlita ve vašem srdci skrze Ducha svatého, který vám byl dán.“ V tomto daru Ducha svatého v srdci věřících, když v něm žijí, Ježíš přichází a je přítomen uprostřed svých. S tím jistě souvisejí i jeho slova na rozloučenou (viz Jan 16).

Druhá kapitola je nadepsaná „Vztah mezi hierarchickými a charizmatickými dary podle učení církve poslední doby“. To odmítlo stavět tyto dvě roviny do protikladu - jako církev instituční a církev „lásky“. Kapitola začíná připomínkou encykliky Pia XII. „Mystici corporis“ z r. 1943 a pokračuje podrobným „průzkumem“ jednotlivých dokumentů Vatikánského koncilu.

Třetí kapitola je nazvána „Teologický základ vztahu mezi dary hierarchickými a charizmatickými“. Kardinál zde vychází – ani nelze jinak – z hlubokého teologického základu vztahu poslání vtěleného Slova a Ducha svatého a rozšiřuje christologický horizont o pohled trinitární. Tyto souvislosti byly někdy v praxi zanedbávány. Spásonosná činnost byla viděna prizmatem působení Božího Syna Ježíše, poslaného Otcem. Působení Ducha svatého v tomto díle spásy nebylo jistě popíráno, ale nebylo mnohdy v konkrétní praxi zdůrazňováno. Sám jsem v řadě rozhovorů na téma: Ježíš i dnes přichází a působí vždy v Duchu svatém, zažil úsměvy, které mi naznačovaly, že to příliš zdůrazňuji, že je to moje „trvalka“. A tak jsem měl radost, když jsem v této kapitole zažil široké biblické rozvinutí tohoto vztahu. Kardinál tu zdůrazňuje, že „celá svátostná ekonomie církve je pneumatologickou realizací vtělení. A proto Duch svatý je tradicí viděn jako duše církve, těla Kristova. Působení Boha v dějinách vždy implikuje vztah mezi Synem a Duchem svatým.“ Teolog, který to čte, si řekne: to je přece normální. Ano, tím hůře, že se to nedostatečně připomíná, málo se s tím pracuje a málo tím žije. Tato kapitola je těmto skutečnostem obšírně věnována.

Čtvrtá kapitola je nazvána: „Vztah mezi dary hierarchickými a charizmatickými v životě a v poslání církve.“ Zde se rozvíjí působení Ducha svatého v těchto darech pro vytváření společenství církve, které je zásadně společenstvím s Bohem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. I tady se bohatě čerpá z dokumentů II. vatikánského koncilu. Jen mi trochu chybělo, jak jsem se už zmínil, citování SC, čl. 7, kde se právě uvádí přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého např. ve shromáždění církve: “kde jsou dva nebo tři..“ Na konci čl. 6., který předchází, se říká, že „Kristus je v Duchu sv. stále přítomen ve své církvi, zvláště při její eucharistii. Když církev slaví eucharistii, ve které si uvědomuje ty dary, děkuje Otci v Kristu Ježíši, mocí Ducha svatého. Článek 7. začíná: „ Aby uskutečňoval tak veliké dílo, Kristus je stále přítomen ve své církvi a zvláštním způsobem při slavení liturgie“. Vypočítávají se tu způsoby jeho přítomnosti, např. „když se v církvi křtí, to křtí sám Kristus“. O této jeho účinné přítomnosti v Duchu sv. Ježíš v J 20-23 říká: „Přijměte Ducha sv., komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny...“

Dále se tu vysvětluje pojem darů hierarchických (“institucionálních“), které církvi dal sám Ježíš Kristus: zřídil apoštolský úřad a dal apoštolům moc, aby ji předávali dál, aby učili a vedli. Tyto dary mohou být vykonávány jen ve společenství s hlavou. Skrze tento dar je přítomen v církvi sám zmrtvýchvstalý Pán Ježíš Kristus. A dále dar kněžství, pomocníků biskupů, a jáhnů. Jejich společnou službou se hlásá slovo Boží, udílejí se svátosti, které jsou dalšími hierarchickými dary církvi. Připomíná se také úkol rozlišovat dary charizmatické, dané věřícím pro službu v církvi.

Dary charizmatické svobodně rozděluje Duch svatý jednotlivým věřícím. Nejsou určeny jen pro jejich osobní zdokonalení a svatost, ale jsou dány ke sdílení a vyváření „komunity“ těch, kteří se na nich podílejí. Mají různou podobu, například nová církevní hnutí, nové komunity apod. Pro své veřejné působení v církvi potřebují schválení církevní autoritou. V čl. 17 a 18 této kapitoly jsou uvedena kritéria pro schvalování.

Tady bych výslovněji připomněl důležité poselství, které papež Jan Pavel II. napsal konferenci zakladatelů a lídrů hnutí, shromážděných na sympoziu při velkém představení různých hnutí o vigilii Ducha svatého v r. 1998, v prvním roce přípravy na jubileum 2000, zasvěceném Duchu svatému. Papež v něm říká, že církev má dvě dimenze: „hierarchickou a charizmatickou, jejímž důležitým výrazem jsou hnutí. Oba rozměry jsou soupodstatné s božským původem církve. Oba totiž společně přispívají ke zpřítomnění Kristova tajemství a jeho spásonosného díla ve světě...“ Když byla tato papežova slova uveřejněná v oficiálním deníku Svatého stolce „Osservatore Romano“, bylo kupodivu připojeno nepatrné slovíčko „quasi“ – „téměř“ soupodstatné, které trochu oslabilo silný výraz, který papež použil. Dnes prefekt kongregace pro nauku víry tento papežův výraz silně rozvíjí. V poslední páté kapitole s názvem „Církevní praxe vztahu mezi dary hierarchickými a charizmatickými“ se pojednává o začlenění charizmatických darů v místních církvích a v církvi universální. Zmiňuje se tu přínos těchto charizmat také pro posvěcené služebníky církve, kteří tato charizmata přijímají. V posledním odstavci této kapitoly se hovoří o různých formách jejich církevního uznání pro život církve.

V závěru dokumentu se připomíná Panna Maria a její plná ochota přijímat dary Ducha sv., které jí Bůh dal, a vyslovuje se prosba o její přímluvu, abychom i my jako ona, učenlivě přijímali dary Ducha sv., které dává církvi v dnešní době.

Toto důležité pojednání prefekta kongregace a teologa k důležitému tématu pro církev dnešní doby, by nemělo být přehlédnuto a měla by mu být věnována patřičná pozornost.

kardinál Miloslav Vlk