Přesun na obsah

Zelený čtvrtek

13. 4. 2017

Když máme před očima sled celé této bohoslužby slova, uvědomujeme si, žeJesús_en_La_Última_Cena,_de_Leonardo_da_Vinci ve Večeřadle se uskutečňovaly předpovědi a Kristus tam dělal kroky a skutky, které zůstávají. Předobraz toho, co se stalo ve Večeřadle, předobraz ze Starého zákona, to byla událost, která se stala tisíc tři sta let před tím. To byla Pascha Hospodinova, to znamená přejití Hospodinovo, záchrana Židů z Egypta. Bylo tam jasně řečeno, ať dá Mojžíš příkaz, aby Židé krví beránka označili veřeje, označili své domy, že budou zachráněni. A to se vlastně potom naplnilo ve Večeřadle, kdy Kristus ustanovil památku na své umučení, Eucharistii, svou přítomnost v podobě chleba a vína. Ve Starém zákoně bylo nařízeno, že si to Židé mají připomínat po všechny věky: „To je mé ustanovení navždy!“ V hebrejštině to slovo „zikkárón“ -připomínka, vzpomínka - neodpovídá zcela významu těchto našich slov, protože tento náš pojem znamená vzpomínat na něco, co se stalo a co je dávno pryč, vzpomínat na minulost. Kdežto toto slovo „ zikkárón“ znamenalo, že se zpřítomňuje to, co se stalo. Takže Židé po všechna ta léta, když oslavovali svoji záchranu z Egypta, dělali to, co tehdy Mojžíš – Hospodin - nařídil, připomínali si a „zpřítomňovali“ tuto svou záchranu z Egypta. Druhé čtení z listu sv. apoštola Pavla Korinťanům a evangelium Janovo nám ukazují, co se tam ve Večeřadle stalo. Svatý Pavel stručně vypráví o ustanovení Eucharistie a Ježíš tam říká, že to bude smlouva nová a že to, co on sám ukázal, ustanovil, mají konat na jeho památku. To vše se stalo a bylo řečeno v duchu a ve smyslu židovského, semitského způsobu myšlení, že to mají zpřítomňovat, že to, co on ustanovil, má být zpřítomňováno. O co šlo? Ježíš miloval své do krajnosti a vydal svůj život do jejich rukou. Na toto krajní, absolutní vydání (největší lásku má ten, kdo dá život), ustanovil Ježíš památku, která má zpřítomňovat tuto lásku do krajnosti, aby byla stále přítomná uprostřed těch, kteří v něj uvěřili. To, co Ježíš udělal (láska do krajnosti), tím, že vydal sám sebe, dal svůj život k dispozici do rukou lidí, do rukou člověka, to má být stále přítomné. Evangelium vypráví o službě lásky Kristovy, když Ježíš udělal práci, kterou dělali otroci. A dokonce tam řekl: „Víte, co jsem vám udělal? To čiňte také i vy.“ Téměř stejnými slovy, jako ustanovil Eucharistii, ustanovuje tuto, řekl bych, „svátost lásky“, totiž svátost služby lásky. To je památka na posvátnou atmosféru ve Večeřadle a ta vlastně zpřítomňuje to, co Ježíš udělal na Kalvárii. Tam se vydal do krajnosti, obětoval svůj život a to vše je vlastně přítomno v Eucharistii. Tak jako Ježíš na Kalvárii vydal svůj život, dal svůj život za nás, tak dal svůj život do rukou našich, do rukou apoštolů, v podobě Eucharistie. Tohle je jedna veliká skutečnost a událost. Ježíš zjevující svou lásku a vydávající zcela svůj život za nás. Je úžasné to ustanovení Eucharistie, ten čin, který Ježíš udělal a který je vlastně vyvrcholením celého jeho poslání a jeho spásné činnosti, toto zůstává trvale. Po tisíciletí zůstává přítomnost Ježíšova velkého činu lásky a toho vydání se, služby každému. Je to úžasné, jak veliké a krásné jsou plány Boží. My vlastně dnes zpřítomňujeme to, co tisíc tři sta let před Kristem bylo předpověděno, předobrazeno a co se stalo před dvěma tisíci lety ve Večeřadle a na Kalvárii. To se uskutečňuje pod těmito způsobami chleba a vína i dnes. To, co Ježíš udělal, ten velký čin jeho lásky, jeho služby v lásce, to se zpřítomňuje, to se děje uprostřed nás. V tento velký večer, na památku večeře Páně, je příležitost, abychom si tuto skutečnost zřetelně uvědomili, že to nejsou věci dávno minulé. Jsou to věci v Boží moci přítomné i dnes a v našich rukou. Říkám to proto, abychom tuto slavnost na památku ustanovení Eucharistie, na památku Poslední večeře Páně, prožili celým srdcem, celou bytostí, s tou vděčností, kterou si zasluhuje ten velký Boží čin lásky, který nám byl dán do rukou. A v tomto hlubokém vědomí a v této radostné vděčnosti slavme Eucharistii a děkujme Pánu za to, co pro nás, pro naši spásu, pro naše dobro udělal. Děkujme za to, co se stále děje, co je trvale přítomné, až to vyústí ve věčnosti. V tomto duchu prožijme tento večer, obřad „umývání nohou“, který teď bude. Ten ať nás přenese zpět do Večeřadla nebo ať přenese to Večeřadlo sem a ať zviditelní ten čin Ježíšovy lásky, té služby lásky, kterou on apoštolům prokázal!

 (1.4.2010 - Zelený čtvrtek)

Z knihy „Pojďme s Ním … Svatým týdnem.“

Vydal: ing. Marie Ryšavá, MBA, ASC
Připravil: MUDr. Čestmíra Ratajová
Jazyková úprava: Mgr. Věnceslava Oškerová


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka