Synodní okénko 15 aneb okénko posynodní

Chtěl jsem toto okénko napsat na závěr synodního jednání a dát mu název „Závěr“, ale angína mě tvrdě schvátila, takže to bude nyní ohlédnutí za synodním shromáždění, resp. meditace nad jeho závěrem.

V posledních dnech XII. řádného obecného shromáždění biskupů synody zaznívalo vedle poděkování mnohokrát slovo „závěr“. To slovo znělo také v sobotu při posledním plenárním zasedání v synodní aule a při společném agapé ve vstupní hale audienční auly Pavla VI., když papež Benedikt XVI. při obědě všem děkoval. Ale definitivní závěr byl v neděli dopoledne při slavnostní děkovné bohoslužbě v hlavní basilice světové církve u sv. Petra v Římě.

V souvislosti se zakončením synodního shromáždění měla tato eucharistie zvláštní hluboký duchovní rozměr. Jednak monumentální chrám, matka všech katolických chrámů, potom oltář – konfese sv. Petra. Papež stojí u oltáře přímo nad hrobem sv. Petra – vidíš kořeny, kontinuitu, posloupnost. Vidíš, můžeš se vlastně dotknout. Pod klenbou na širokém pásu, který jde kolem celého chrámu, velký nápis „Ty jsi Petr“. A stěny chrámu jsou nádherně vyzdobeny uměleckými obrazy v nadživotní velikosti – obrazy z dějin církve. Připomínají naše předky ve víře, světce, kteří v proudu dějin nesli víru kupředu, žili a zosobňovali evangelium, dějiny víry, kontinuitu celého Božího lidu. V tomto proudu jsou tu v mozaice univerzální církve na čestném místě v pravém křídle transeptu basiliky přítomni i naši světci: sv. Václav se svou orlicí na oltářním obraze a v medailónech po stranách sv. Cyril a Metoděj – tři velcí světci duchovních dějin malého národa.

A když sestoupíme do katakomb basiliky, kde jsou hmotné kořeny dějin církve v Římě, jsou tu uloženy ostatky velkých papežů – „živá“ kontinuita dějin církve. A také mezi nimi má opět čestné místo blízko hrobu sv.Petra, blízko Jana Pavla II. náš slavný předek – arcibiskup Josef Beran, kterého se komunisti báli i mrtvého a nedovolili návrat jeho posmrtných ostatků do rodné země. Takže ho papež Pavel VI. nařídil slavně pohřbít mezi papeže.

Do tohoto mohutného proudu duchovních dějin církve vstupuje žívá přítomnost: slavnostní eucharistie univerzální církve – reprezentanti všech kontinentů, všech biskupských konferencí celé katolické církve, nejen latinské, západní, ale jsou tu reprezentanti i východních katolických církví. Vedle slavnostních miter kardinálů a biskupů tu jsou pestrá tradiční historická liturgická oblečení východních církví. A nejen to, jsou tu zástupci kněží, jáhnů, řeholníků, řeholnic, laiků, účastníků synodního zasedání, mužů a žen, černých i bílých – z celého světa.

A basilika je naplněna do posledního místa mnoha věřícími poutníky i turisty, kteří přišli do Říma – opravdu mohutné, reprezentativní shromáždění Božího lidu universální církve u svých kořenů v čele s papežem. A přes media dosahuje tento slavnostní okamžik k dalším milionům.

Svými kořeny sahá tato událost slavení eucharistie až k nejhlubšímu kořeni – k Ježíši Kristu, k jeho slovu, které hlásal a zanechal zapsané rukama apoštolů celé církvi, nám. A my jsme ta jeho slova v jeho živé přítomnosti živě rozeznívali. Večeřadlo, Kalvárie tu byly přítomné také skrze tuto živou přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého, který sám je Veleknězem. Minulost i přítomnost se tu protínají, potkávají a my jsme v tomto setkání živě přítomni. Naplňuje se tu živě a konkrétně jeho „to čiňte na mou památku“, … vždyť „já jsem s vámi“ (Mt 28, 20). „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Odcházíme naplněni radostí ze živé přítomnosti Ježíše Zmrtvýchvstalého s živým posláním v srdci: „Jděte …a hlásejte“ (Mt 28, 19-20) zvláště tomuto tápajícímu světu, který potřebuje toto nové poselství, aby mohl žít, protože si sám nijak nedovede pomoci...

Kardinál Miloslav Vlk