Jeruzalém - první kroky

Je krásné si uvědomovat, že nikam nespěchám, že na mě netlačí žádná povinnost ani bližší, ani vzdálenější. Když se mě napadne, že zahálím, nebo že bych měl něco dělat, musím si hned uvědomit, že jsem volný, že mám odpočívat a že to je právě můj úkol. Čas je mi k dispozici a to je velmi příjemné…

Procházím městem s biblí v ruce, čtu pasáže v řeckém originále. Čtu o místech, kterými právě procházím. Intenzivně si uvědomuji: Tady to bylo! Mohu se těch míst přímo dotýkat…

Vždy, když jsem četl Písmo svaté, snažil jsem si uvědomovat, že slova Písma nejsou minulostí. Jsou živá v přítomnosti, zvláště když se jedná o Ježíšovy činy, jakými je ustanovení svátostí, seslání Ducha svatého, založení církve sesláním Ducha svatého, Ježíšovo společenství s apoštoly, jeho živá přítomnost mezi nimi.

Být na místech, kde se vše odehrálo… Jako by se skutečnost „minulá“ úžasným způsobem setkávala s „přítomnou“ - tady a teď. Obzvlášť působivé je tu slavení eucharistie. Vše se protíná a mimořádným způsobem umocňuje.

Hned první neděli jsem slavil eucharistii v místní komunitě Hnutí fokoláre,  které vždy tolik zdůrazňuje a žije skutečnost: Ježíš zmrtvýchvstalý přítomný uprostřed nás. Slavení v blízkosti místa ustanovení eucharistie, v živé, téměř hmatatelné přítomnosti Ježíšově, jeho zvláštní živá přítomnost v eucharistii – to bylo něco úžasně silného. Opakovat slova, která tu Ježíš vyslovil poprvé, rozeznívat je dnes znovu, prožívat realitu Boha blízkého, nadčasově, v tolika podobách… Je to něco přesahujícího. Všechny bolesti, problémy a starosti jdou zcela stranou. Vedle těchto skutečností jako by se staly nepatrnými.

Na závěr svého života najednou jasně vnímám, že to, na čem jsem svůj život postavil, za co jsem ho obětoval, případně trpěl, je obrovskou živou skutečností…Silná rekapitulace... A tento zážitek se v různých podobách opakuje stále znovu na každém kroku, poněvadž na každém kroku se  mohu rukou dotýkat všech skutečností, o kterých jsem po léta četl v bibli

Ale začněme po pořádku…