Státní vyznamenání

O výběru kandidátů vyznamenání u příležitosti státního svátku 28. října je každoročně větší či menší mediální diskuse, zvláště o tom, kdo neměl být vybrán. Na toto téma se diskutovalo zvláště letos, když mezi vyznamenanými byly podle mediálního úsudku řady občanů kontroverzní osobnosti minulého režimu nebo s ním nějak spojené. Výběr vyznamenaných je v podstatě v konečné fázi věcí prezidenta republiky.

 Jak je známo, existují v poslanecké sněmovně i v senátu grémia (podvýbory), které shromažďují podněty poslanců i běžných občanů. Také vláda dává své návrhy. Tyto podněty příslušných grémií se zkoumají (např. i bezúhonnost navrhovaných podle dokumentů ÚSTRu) a zpracovávají a o výběru se hlasuje i v plénu sněmovny či senátu. Schválený výsledek se posílá prezidentské kanceláři, kde návrh dříve procházel rukama poradního sboru odborníků, který Václav Klaus zrušil, a zpětná komunikace s navrhujícími institucemi od té doby více méně neexistuje. Konečné slovo má tedy samozřejmě prezident republiky. A prezident Zeman toho patřičně využívá, jak to odpovídá jeho osobnímu i politickému stylu. Jeho výběr vyznamenaných tedy zřetelně ukazuje názory a postoje, osobní charakter, osobnostní i politické chování a orientaci pana prezidenta. Vlastně není dále nad jeho výběrem o čem diskutovat.

Mediální diskuse, která se kolem některých vyznamenaných přesto rozvinula, znovu trochu připomíná, že vůči hodnocení naší nedávné minulosti máme určité dluhy a že jsme se se svou minulostí nevyrovnali. Ale to je širší téma, které už dnes v podstatě není předmětem intenzivní veřejné diskuse na rozdíl od prvních let po pádu komunismu. Dnes se jím zabývají spíše odborníci a historici našich moderních dějin.

Známý pořad hydepark, který má svůj zvláštní styl, pozval některé vyznamenané k diskusi, do které vstupovali posluchači se svými dotazy. Moderátor dával diskusi ten „správný“ ráz, takže při některých otázkách, zvláště na kontroverzní vyznamenané, z toho vzniklo pěkné „grilování“. Otázka: „Co říkáte na rozsáhlou kritiku prezidenta Zemana za jeho výběr?“, stavěla v tu chvíli tyto vyznamenané do nepříjemné situace. Připojit se ke kritice výběru mohlo být chápáno jako problematizování a znevažování výběru, jehož součástí i oni sami byli, nebo jako nevděčnost k udělovateli právě obdrženého vyznamenání. Hájit kontroverzní nominanty by znamenalo ztotožňovat se s prezidentovým výběrem. Bylo zajímavé, jak se dotazovaní vyrovnávali s těmito otázkami, které pro ně byly zřejmě trochu překvapivé. Připadalo mi však poněkud problematické chtít od nich tváří v tvář veřejnosti nějaký poctivý kritický názor. Ve své situaci vyznamenaných byli v tu chvíli postaveni před určitou kritiku té volby anebo schválení. Oba postoje mohly být kompromitující.

 Odpovědi zněly podle toho, většinou – jak jinak – vyhýbavě. Celkem se ale z té situace se ctí dostávali. Nejčastěji odpovídali ve smyslu: „Neměl jsem možnost prostudovat výběr“, „nejsem dost kompetentní k tomu, abych hodnotil výběr pana presidenta„ , „nedokážu ani nechci soudit“. „Ta volba odpovídá panu prezidentovi“. ...“Překvapil mě ostrý tón tisku, zřejmě byl v některých případech oprávněný“. Prostě lze říci, že od samotných vyznamenaných nebyla vyslovená přímá chvála výběru.

Moderátor pak „přitvrzoval“ a konkretizoval; to už byla širší otázka „na tělo“: „Jak nahlížet na činy komunistů?“ A zaznívaly názory: „Umět mít pochopení a umět odpouštět“ a „vidět, že dělali také dobro“... „Nesuďte a nebudete souzeni“...„Bůh odpouští a zapomíná“. A posluchač se ptá:“ Odpustit a vyznamenat nebo jen odpustit?“

Jedna odpověď přiznává: „Tyhle otázky mě trochu vyvádějí z míry a nechci na ně odpovídat.“

V diskusi se objevovaly názory, že někdejší chyby, provinění a kompromitování některých vyznamenaných s minulým režimem už je „promlčené“ nebo zapomenuté a že je jim to třeba odpustit. Ale podle církevní praxe tomu odpuštění předchází „lítost a pokání“. A toho jsme se od protagonistů minulého režimu nedočkali.

Moderátor také připomněl, že „téma odpuštění je velké křesťanské téma“...

K tomu je třeba říci, že v diskusi nezazněl celý křesťanský postoj. Ten vyžaduje, jak jsem zmínil, uznání viny, pokání a nápravu. To je podmínka odpuštění. A od komunistů jsme se zatím nedočkali přiznání jejich nedávné kriminální minulosti ani distancování se od ní. Nezměnili ani název strany, a tak přiznávají, že jsou dědici té minulosti.

Komunisté a další nepřátelé církve jí předhazují minulost, křižácké výpravy, upalování heretiků a další věci, ale už nevidí, že se papežové poslední doby od těchto zlých věcí dávné minulosti zřetelně distancovali a vyslovili nad nimi lítost.

Mediální diskuse kolem kontroverzního výběru prezidenta ukazuje přeci jen určitou citlivost na téma komunistické minulosti a jejího hodnocení. Za tři roky bude kulaté výročí komunistické likvidace naší demokracie a svobody. Neměla by se k tomuto výročí přece jen udělat nějaká reflexe? Nemyslím nějaké ostrakizování, ale abychom dokázali pojmenovat věci pravým jménem.

kardinál Miloslav Vlk